Černá kočka

Stanislav Král

Událost, která mi natrvalo uvízla v paměti, mě potkala v šerých začátcích obvodní praxe. A dosud mi vrtá hlavou kuriózní souhra případů v oné nevlídné listopadové noci.

Z detašovaného pracoviště v lůně pomezního hvozdu při kladské hranici jsem v pokročilém odpoledni vyrazil k nástupu noční pohotovostní služby na kilometry vzdáleném mateřském středisku. Mezi baráky první vesnice zkřížila cestu mé „stodvacítce“ černá kočka. Jako v pohádce; nevím, kde se vzala, ale měla náramné štěstí, že nadobro neskončila pod koly automobilu.

Ten den byl od samého rána podmračený, po poledni nabrala obloha studenou barvu olova a brzo se začalo šeřit. Od severozápadu se k nám nasouvala rozsáhlá tlaková níže, vítr sílil a v alejových úsecích silnice vzduchem poletovaly suché, zulámané větve. Dříve než jsem dorazil na středisko, spustil se drobný vytrvalý déšť.

Ve dveřích kanceláře mě vítá vždy usměvavá dispečerka: „Pane doktore, ani si neodkládejte, deset minut po třetí volali ze “Dvora“ v L. k paréze. Prý už leží našponovaná a obvodní je momentálně nedosažitelný.“

Vrátil jsem se za tmy. Na středisku mě očekával spolusloužící technik. Sedli jsme ke kávě a naše tiché úvahy směřovaly k nastávající noci. Strmě klesající barometrický tlak nevěstil nic dobrého. A také, ještě před zprávami v devatenáct hodin zvoní telefon: „Tady nový kravín v K. Jalovice právě vyhnala teletník. Všechno připravujeme, je to čerstvé, přijeďte, jak můžete!“

Vypínáme televizi, sedáme do auta a vyjíždíme do rozmáčené noci. Stěrače nestačí na nebeské přívaly a boční vítr cloumá s automobilem.

V téhle družstevní stáji funguje sehraná brigáda socialistické práce a tomu odpovídá vzorný pořádek na pracovišti. Přípravy k zákroku organizuje zkušený stájný a pomáhá i mladá, narychlo přivolaná zootechnička. Pro odborný zákrok je vše náležitě připraveno: kbelíky s teplou i studenou vodou, svlažená děloha na igelitu, kráva s vyvázaným ocasem a zafixovaná v nucené poloze. Taková souhra zpravidla bývá nesplnitelným snem obvodního veterináře. Jdu do půlky těla, navlékám gumovou zástěru a klekám na tvrdý kabřinec stání.

Před devátou jsme zpátky na středisku a od stolu dispečerky vytáčím desítku, číslo telefonní ústředny, která smluvně přijímá hlášení nutných případů v době výjezdu pohotovosti: „Ano, máme tady před půlhodinou hlášení: starý kravín v D., výhřez dělohy po porodu, a velice to spěchá.“ Uctivě poděkuji spojovatelce, kývnu na parťáka a beze slov sedáme zpátky do vozu.

Zde je situace o poznání složitější. Ve chlévě zůstal samotný stájný, zkušený a svědomitý, avšak v pokročilém věku. Spásou je hlavní zootechnik družstva, který se synem dorazí krátce po našem příjezdu. Pak už vše jde ráz na ráz. Utažené svorky zajišťuji gázou a ležící plemenici podáme kalciumglukonát.

„Tak vona to nemá poprvé, loni, a taky v listopadu,“ s komentářem mi podává zootechnik kartu plemenice. Na rubu, v kolonce zdravotní stav, čtu zápis kolegy: prolapsus uteri completus – doporučuji nezapouštět. „Za rok to můžeme čekat zas,“ pokračuje zootechnik.

„No, to záleží na mnoha faktorech, věřím, že kráva bude zase v pořádku… Podle záznamů už taky dostávala kapačky, ale u těhle mléčných údernic nic neobvyklého.“

Balíme vercajk a za vytrvalého větru a deště se vracíme na středisko. Je půlhodina před půlnocí a s přáním klidného zbytku noci zaléháme do služebních postelí.

Jako ve snu, z dáli se nese zvonění, nepřestává a sílí. Mrákotně tápám ve tmě po sluchátku na nočním stolku. Sednu na pelest a z přetržené REM fáze se automaticky ohlašuji volajícímu.

„Tady je kravín v X. Y. Právě sme přišli na směnu, tele je v pásu a z jalovice za ním eště něco velkýho vylezlo… Tak přijeďte, co nejdřív!“

Ani nestačím dát nejnutnější pokyny a volající práskne sluchátkem. Náhle mi je nevolno, a tak to samé učiním i já.

Je krátce po třetí ráno, parťáka nechávám na středisku a sám vyrážím do temné noci. Pokud bude zbytek služby klidný, zůstanu na horách. K naplnění “epiplánu“ mám na dnešek v několika roztroušených stájích k posouzení napíchaný tuberkulin.

Nad ránem vítr zeslábl a déšť ustal. Světlomety krájí tmu černější než uhel a v jejich kuželech se vyhýbám větvím spadaným na mokrou vozovku. Potkávám pekárenskou Avii s ranní nakládkou, jinak mám silnici jenom pro sebe. Vyčištěný vzduch voní syrovou ornicí a zemitou prstí lesů, kterými projíždím. Čerstvá směska esencí proudící nedovřeným okénkem zahání zbytky ospalosti, a když dorazím do cíle, jsem zotaven a svěží.

Zhasnu přehřátý motor a ze tmy se hrnu do ozářené prvotelkové stáje státního statku.

„Hlídač nasával do zavírací hodiny a teď chrápe na kavalci v kamrlíku. Do chlíva se za celou noc snad ani nepodíval; no von to nemá zapotřebí.“

Jak často slýchávám od personálu tyhle otřepané písničky? Znám je nazpaměť!

Otelená jalovice leží na boku a děloha omotaná placentou v podestýlce. Z uličky přehlížím situaci a v tu chvíli ztrnu. V nebezpečné vzdálenosti od obnažené dělohy nervózně přešlapuje sousední jalovice. Nutím se ke klidu a tu si uvědomím, že mi scházejí poševní svorky. V gynekologické brašně vždy vozím dvě sady a záložní jsem dosud v jednom dni nemusel použít.

„Doktore, počkejte, ňáký svorky tady máme, v šupleti vod minula. Hned pro ně doběhnu!“

Vděčně sevřu v dlani drátěný poklad se zašlými olivkami na na koncích. Do třetice v této noci klekám na tvrdý kabřinec. Děloha je cize studená, jakoby mrtvá. Karunkuly nebezpečně ztmavlé, avšak křehká stěna naštěstí celistvá. Odstraňuji zbytky placenty a intenzivně přemýšlím, jak zvládneme za daných okolností repozici. Nakonec stojí štěstí na naší straně. Studená voda staví unavené a zmatené zvíře na nohy a zákrok proběhne s ohledem na stav stěny děložní bez zásadních komplikací.

Začíná se rozednívat, krajina je po nočním přívalu umytá, vzduch je svěží a sytý. Po okolních stráních se převalují potrhané chuchvalce mlhy a obloha se od východu protrhává. Povětří je klidné a nad zubatými hřebeny na vysokém horizontu se vznáší malátná úleva sedající až kamsi ke krajině srdeční.

Než nastartuji, bezděčně se mi vybavuje zkouška u profesora Kudláče. Jednou z tažených otázek byl výhřez dělohy. V teoretické rovině jsem jej tehdy zvládl na velmi dobrou, avšak až na obvodě poznal, co tato poporodní komplikace skutečně obnáší.

Pohotovostní rajón našeho střediska v podhůří Orlických hor v těch letech pokrýval téměř polovinu okresu, a jenom stav krav čítal hrubým odhadem na třináct tisíc kusů. Případů bývalo více než dost. Během víkendové služby jsme leckdy pracovní plášť a montérky ani nestačili svléknout. Soudruh ředitel “Okresního veterinárního zařízení“ razil heslo, že pohotovostní služba je zaslouženou odměnou pro zaměstnance. Snad měl i pravdu, neboť výdělek za takovou službu byl neuvěřitelný. Za noční pohotovost pobral doktor celých devět korun na hodinu. Při patnáctihodinové noční službě to dělalo nějakých stopětatřicet korun hrubého. Navíc, v rámci úspor rozpočtové organizace, ředitelem stanovený strop kilometrů nočního paušálu pro soukromé vozidlo se zásahem vyšší moci nedal dodržet. Kdo měl „štěstí“, jezdil na „sekyru“.

A ještě k té černé kočce. Skalní zastánci okultních věd tvrdí, jak důležitá je i strana, z které vám černá kočka zkříží cestu. Na pověry dodnes nevěřím, jen častěji klepu na dřevo, a když mně zkříží cestu černá kočka, ať z prava, či z leva, třikrát si zdravě odplivnu. Pravda, není to košer, ale pomáhá to.