Dekameron – svědectví určené pro naši dobu

Giovanni Boccaccio, autor známého díla Dekameron, byl přímým svědkem pandemie dýmějového moru, který v roce 1348 dorazil do města Florencie. Popisem situace ve městě podává svědectví, které je považováno za jedno z nejpodrobnějších a nejautentičtějších, které máme o černé smrti z doby středověku k dispozici. Zkusme porovnat svá současná trápení, nezřídka spojovaná se znesnadněným lyžováním, povinností nosit roušky či zákazem návštěv restaurací, s přímou pandemickou zkušeností člověka ve středověku. Možná nás to v lecčems poučí a snad taktéž pomůže vnímat nynější situaci v širší perspektivě.

(Giovanni Boccaccio: DEKAMERON, v překladu Radovana Krátkého, nakladatelství Baronet, Praha 1997).

Z TEXTU KNIHY VYBRAL A UPRAVIL MARTIN GRYM

Nepomáhala proti němu žádná důmyslnost ani lidská obezřetnost, která pomocí úředníků k tomu určených vyčistila města od mnohého neřádstva. Asi už začátkem jara řečeného roku (1348 – pozn. redakce) se začaly divuplným způsobem ukazovat jeho hrozné bolestné účinky. A nebylo tomu jako na východě, kde jasným znamením nevyhnutelné smrti bylo krvácení z nosu, nýbrž při začátku nemoci naskakovaly mužům i ženám buď ve slabinách, nebo v podpaží jakési otoky, z nichž některé vyrostly do velikosti obyčejného jablka, jiné do velikosti vejce.

U někoho se objevovaly skvrny veliké a v malém počtu, u někoho byly malé, zato jich bylo hodně. A jako byly a zůstávaly první boule znamením nevyhnutelné smrti, tak byly skvrny pro každého, u koho se vyskytly, znamením brzkého konce. Ukázalo se záhy, že proti této nemoci nepomáhá ani rada lékaře, ani žádný lék; buď to bylo proto, že se tomu vzpírala povaha choroby, anebo že léčící (jejichž počet byl převeliký – a byli to kromě učených i muži a ženy nemající o lékařství ani potuchy) ve své nevědomosti nepoznali, z čeho choroba povstává, a proto nepředepisovali náležitý lék, takže se uzdravilo jen nemnoho lidí a skoro všichni hynuli třetího dne poté, co se u nich objevily uvedené příznaky.

Foto: Wikipedia.de, Anagoria

.... Tato ochrana (rouška ze sedmnáctého století ) měla ochránit tehdejší lékaře při morové pandemii. Kapuce byla z kůže a v “zobáku či chobotu" měli uložené vonné byliny, nebo houbu napuštěnou octem

Mor zuřil proto tak silně, že se stykem přenášel z osob nemocných na osoby zdravé, nejinak než to dělá oheň, když jsou mu hodně nablízku věci suché nebo mastné. A choroba měla sílu tím větší, že se nemoc či společný důvod k smrti přenášel na zdravé lidi nejenom hovorem a stykem s nemocnými; vyšlo najevo, že tuto nemoc způsobovalo i to, že se někdo dotkl šatu či některé jiné věci, které se dotýkal či které používal nemocný.

Je s podivem slyšet to, co vám musím povědět – ale nevidět to tolik lidí a nevidět to já sám na vlastní oči, sotva bych se tomu odvážil uvěřit a tím méně o tom psát, i kdybych to byl slyšel od jakkoli důvěryhodného člověka. Říkám vám tedy, že ona vlastnost moru šířit se z jednoho člověka na druhého – jak o tom vypravuji – byla tak silná, že se tato choroba nepřenášela jen z člověka na člověka, ale stačilo – jak se mnohokrát ukázalo, aby se věci nějakého nemocného či člověka, jenž na tuto nemoc zemřel, dotkl i nějaký tvor nepatřící mezi lidi, a nejenom se nakazil, ale nemoc ho v převelice krátké době sklátila. O tom jsem mimo jiné případy – jak už jsem před chvílí řekl – nabyl na vlastní oči takovéto zkušenosti: na ulici byly vyhozeny hadry nějakého chuďasa, jenž zemřel na tuto chorobu, a tu se stalo, že k nim přišli dva vepři, kteří se v nich podle svého zvyku velmi ryli a hrabali nejprve rypákem a potom i tesáky; za hodinku nato se však už trochu potáceli, jako by požili jedu, a pak se oba dva svalili na hadry, které ke svému neštěstí škubali.

Někteří se domnívali, že se dá této chorobě čelit tím, že budou střídmě žít a zřeknou se všeho nadbytku. I vytvořili si společnosti a žili odloučeni od všech ostatních; usadili se a zavřeli se v domech, kde nebyl žádný nemocný a kde se dalo lépe žít, požívali zde velmi střídmě nejjemnějších pokrmů a nejlepších vín, vyhýbali se jakémukoli přepychu, nechtěli, aby je někdo přišel navštívit, nepřáli si slyšet zvenčí žádné zprávy o smrti a o nemocných, a tak tu pobývali za zvuků hudby a při zábavách, kterých si mohli dopřát. Někteří byli opačného mínění a tvrdili, že nejzaručenějším lékem na tuto chorobu je hodně pít, užívat si, chodit za zpěvu písní a uprostřed žertů na procházky, ukájet pokud možno každou choutku a smát se a vysmívat se všemu, co se děje. A jak to říkali, tak také dělali, co mohli; dnem i nocí putovali z hospody do hospody, pili nadmíru a bez míry a navíc ještě lezli do cizích domů, sotvaže tam vyčenichali něco, co by jim přišlo k chuti či způsobilo jim zábavu.

Za tohoto strádání a soužení skoro úplně upadla a poklesla v našem městě ctihodná vážnost zákonů jak božských, tak lidských, protože ti, kdo je měli spravovat a vykonávat, buď zemřeli jako ostatní lidé, nebo byli nemocní, či zůstali bez všech pomocníků, takže nemohli svůj úřad vykonávat a každému bylo tedy dovoleno, aby si dělal, co chce. Mnozí jiní zachovávali mezi těmito dvěma druhy lidí střední cestu, neomezovali se v jídle tak jako ti první, ani se neoddávali pití a nevázanostem jako ti druzí; užívali podle chuti do sytosti všeho a neuzavírali se, nýbrž chodili na procházky. V ruce nosili někteří květiny či vonné byliny či různé druhy koření, a co chvíli si je přidržovali u nosu, ježto měli za to, že nejlépe je osvěžovat mozek takovýmito vůněmi; vzduch totiž úplně ztěžkl a páchl puchem mrtvol, nemocí a léků.

Někteří smýšleli krutěji (jako by to bylo snad jistější) a říkali, že proti moru není lepšího léku a nic tak dobrého jako utéci před ním; z té příčiny se proto nestarali o nic jiného než o sebe a mnoho mužů a paní opustilo své město, své domy, svůj kraj, své příbuzné a svůj majetek – a vyhledávalo cizí nebo své venkovské statky, jako by je nemohl dostihnout hněv boží, trestající tímto morem lidské nepravosti, ať už byli kdekoli, a jako by hněv boží zamýšlel postihnout jenom ty, kteří meškali za hradbami svého města, anebo jako by byli toho mínění, že nikdo nemá zůstat v městě a že nadešla každému jeho poslední hodinka. Třebaže všichni tito lidé různých názorů nezemřeli, přece jen se všichni nezachránili.

Naopak, mnoho lidí sdílejících ten i onen názor se roznemohlo, protože ještě v době, kdy sami byli zdrávi, dali příklad těm, kteří byli zdrávi i teď, a hynuli nyní opuštěni skoro všemi lidmi. Nehledě k tomu, že se jeden občan štítil druhého, že se skoro žádný soused nestaral o druhého a že se i příbuzní buď vůbec nestýkali, anebo jenom zřídka, a to ještě na dálku, toto soužení naplnilo duše mužů a žen takovou hrůzou, že bratr opouštěl bratra, strýc synovce, sestra bratra a často i žena opustila svého muže – ba co je ještě horší a skoro neuvěřitelné – otcům a matkám se ošklivilo navštěvovat a obsluhovat své děti.

Z toho, že nemocné opouštěli jejich sousedé, příbuzní a přátelé a že byl nedostatek služebnictva, vzešel pak obyčej, předtím skoro vůbec neslýchaný, že si žádná, nemocná žena, ať už byla jakkoli půvabná či krásná či urozená, nedělala starosti s tím, že měla k obsluze muže, ať už byl jakýkoli, mladý či starý – a že před ním beze studu odhalovala kteroukoli část těla stejně tak, jako by to byla učinila před ženou, jelikož to vyžadovala při její nemoci nutnost: a to možná bylo příčinou, že ony ženy, jež se uzdravily, byly potom méně počestné.

Pohled na drobný lid a také na velkou část středních vrstev byl ještě žalostnější. Snad naděje, snad bída je nutily zůstat doma, a protože byli pořád ve styku se sousedy, upadali do nemoci denně po tisících; a ježto je také nikdo neobsluhoval a nijak neošetřoval, umírali veskrz bez možnosti záchrany. Ve dne v noci hynulo mnoho lidí na veřejné ulici a mnozí z těch, kteří sice zemřeli doma, dávali zvěst o své smrti teprve zápachem rozkládajícího se těla. A mrtvých i umírajících – všude plno. Většině z nich posloužili sousedé, hnáni k tomu jednak strachem, aby jim neuškodil rozklad mrtvol, jednak soucitem, který měli se zesnulými. Buď sami, nebo s pomocí nosičů – jestliže je mohli sehnat – vynášeli ze svých domků těla zemřelých a kladli je před vrata, takže ten, kdo šel okolo, mohl jich tam obzvláště ráno vidět nesčetné množství: potom teprve poslali pro máry, ale byly i takové případy, že pro nedostatek már byli nebožtíci kladeni na nějaké prkno. A jedny máry nesly častokrát dva či tři nebožtíky pohromadě, ba bylo by se dalo napočítat i mnoho takových már, na nichž spočívala manželka se svým chotěm, dva či tři bratři nebo otec a syn či tak podobně.

Proto také nikdo neprokazoval těmto zesnulým úctu jedinou slzou či svíčkou či doprovodem na poslední cestě. Věci naopak dospěly tak daleko, že se nikdo o umírající lidi nestaral víc, než by se dnes starali o kozy.

Proto se mravy venkovanů uvolnily stejně tak jako mravy měšťanů; nestarali se o své věci a záležitosti, naopak všichni jako by očekávali smrt toho dne, jehož jitra se dožili, snažili se ze všech sil nikoli o to, aby pomáhali na svět budoucím plodům dobytka, země a svých někdejších prací, ale o to, aby spotřebovali vše, co bylo po ruce. Tak se stalo, že z chlévů, kam patřili, byli vypuzeni voli, osli, ovce, kozy, vepři, slepice, dokonce i psi – člověku nejvěrnější – a potulovali se, jak jim bylo libo, po polích, kde dosud stálo opuštěné obilí, nejenom nesklizené, ale i nepožaté. A mnohá zvířata – jako by měla rozum – vracela se sytá na noc domů, když se přes den napásla, aniž je musel hnát pastýř.

Co ještě dodat – když opustíme venkov a vrátíme se do města, ne- -li to, že krutost nebe a snad zčásti také lidí byla taková, že za zdmi města Florencie – jak se má za jisté, vzhledem k prudkosti morové choroby a okolnosti, že mnoho nemocných bylo špatně ošetřováno či opuštěno ve svých bědách, jelikož zdraví měli strach – zahynulo od března do července přes sto tisíc lidských tvorů.