Dopravní prostředky začínajícího zvěrolékaře

S laskavým svolením autora, který si nepřeje být jmenován, připravila Iveta Janíková
Foto: Jakub Sisulak / Unsplash

KDYŽ JSEM BYL V ROCE 1968 v době jakéhosi uvolnění, kdy rozvinutý socialismus měl být u nás nahrazen socialismem s lidskou tváří s podnikovou odborovou organizací ve Vídni, navštívili jsme tamní veterinární univerzitu. Zeptal jsem se profesora, který nás areálem provázel, jestli u nich neprobíhá nějaká konference, když tam vidím tolik aut. On mi odpověděl, že jsou to z velké části auta studentů. To já už byl čtyři roky po absolutoriu, z toho rok jsem strávil na vojně u pétépáků a jeden rok s tuberkulózou v nemocnici, měl jsem tedy už dva roky praxe a jezdil jsem na motorce. Chovatelé, než mne poznali, často můj příjezd hlásili ostatním: „Bék přijel“. Pletli si mne totiž s inseminátory, kteří na motorkách jezdili také. Z více jak třiceti obvodních zvěrolékařů jsem auto neměl jen já.

Vzpomínám, jak jsem jednou při pohotovostní službě v noci jel na motorce do 18 km vzdálených Olbramic ke krávě s vyhřezlou dělohou. Bylo to koncem listopadu. Byla hustá mlha, a tak jsem musel jet bez brýlí. Než jsem dojel na místo, vytvořila se na mém oblečení souvislá ledová vrstva, obočí i knírek, který jsem tehdy nosil, byly slepené ledem. Musel jsem u rozžhavených kamínek rozmrznout a rozehřát se horkým čajem. Repozicí dělohy krávy, která stála v řadě, kde od nedoléhajícího okna táhlo, jsem zvládl, i když jsem se přitom zpotil. Než jsem odjel, vypil jsem druhý šálek horkého čaje. K mému překvapení jsem neonemocněl. Případný zápal plic mohl zvrátit čerstvě vyléčenou tuberkulózu. Ale o tom jsem tehdy nepřemýšlel. Byl jsem rád, že jsem mohl toto mé krásné povolání vykonávat.

Úplně na začátku mé odborné kariéry, ještě před nástupem na vojenskou službu, jsem používal veřejnou dopravu. Služba byla organizována tak, že na každém středisku, v Olomouci byla tři – v samotné Olomouci, ve Šternberku a v Litovli, akutní případy zajišťovali dva zvěrolékaři s řidiči, ostatní měli být na farmách svého obvodu. Tam prováděli preventivní akce, tehdy hlavně diagnostiku tuberkulózy, brucelózy, léčbu neplodnosti, radili při sestavování krmných dávek a školili dojičky. Na konci měsíce museli odevzdat písemné zápisy z těchto tzv. dnů prevence. Cesta tam ráno poloprázdnými autobusy byla bez problémů. Měl jsem lékařský kufřík a v druhé ruce tašku s pracovním oděvem – bílým pláštěm s kalhotami, bílou zástěru a gumáky. Vesměs i cesta zpět do Olomouce proběhla celkem hladce.

Až jednoho dne. Bylo to v Třebčíně, vesnici nedaleko Lutína. Potratilo tam několik prasnic a já od nich musel odebrat krev, aby se vyloučila brucelóza, která tyto potraty také způsobuje. No, a při těchto odběrech nasáknete velmi nepříjemným prasečím pachem, kterého se ani důkladným umytím nezbavíte. Nikomu nepřeju, aby zažil to, co při zpáteční jízdě autobusem zažil já. V Třebčíně do poloprázdného autobusu, který vyjížděl od lázní ve Slatinicích, jsem vklouzl do zadní části autobusu. Sice někteří pasažéři se za mnou zvědavě ohlédli, ale dalo se to vydržet. Horší to bylo v Lutíně, kde se autobus namačkal pracovníky vracejícími se z ranní směny v Sigmě. Od poznámek, jestli se někdo neposral, až po návrhy, aby ten smraďoch byl z autobusu vykázán, jsem se rudý hanbou krčil u posledního sedadla a pozoroval, jak jedna hezká dívka, kterou dav na mně přimáčknul, se ode mne s odporem odvrací. Moc si tím však nepomohla. Od tašky se špinavými plášti, která nás oddělovala, musela smrdět skoro jako já. Snad si to uvědomila a nešla ten večer na rande.

Po tomto trapasu jsem odmítl dál cestovat veřejnou dopravou a prosadil, abych mohl k těmto cestám používat vlastní motocykl. Ten jsem si koupil už během studií za peníze, které jsem vydělal o prázdninových brigádách a také za odměny pomocné vědecké síly na ústavu patologické fysiologie.

Po návratu z vojny a tuberkulózní léčebny byla veterinární služba přeorganizovaná. Propustili řidiče a každý si musel v rámci svého obvodu zajišťovat všechno sám. Podařilo se mi na splátky koupit vyřazenou sanitku Škoda-Tudor. Nic jiného mi nezbývalo, protože jsem ji ještě jako služební vozidlo během jedné noční služby vylágroval, když jsem zabloudil a při otáčení vjel do příkopu. Zaplatil jsem opravu a pak za přiměřenou cenu – mých čtyř měsíčních platů – auto odkoupil. Vyřezáním přepážky a sedačkami ze starého gauče jsem z něho udělal limuzínu s velkým nákladním prostorem, kam se bez problémů vešel kočárek, kolo nebo další pasažéři. Protože bylo auto staré, občas se něco pokazilo. Na opravy jsem měl družstevní dílny, které byly v blízkém domě z autodílny pana Rágera, který, ač tam bydlel, nesměl ve své původní dílně pracovat, ale dojížděl do Náměště n. H, kde v tamních družstevních dílnách dělal šéfa. Myslím, že mu to vyhovovalo, protože tam měl hodně obdivovatelek.

Jednou dobou začalo auto trochu zlobit. Měl jsem problém zařadit některé rychlosti. Toho rána jsem nezařadil ani jedničku. Zašel jsem do dílen za šéfem stařečkem Dolénkem, všichni mu tak říkali. Už když jsem do dílny vešel, cítil jsem příjemnou vůni pečeného masa. Nebylo však z jatečného zvířete ale ze psa, kterého den předtím srazilo na státní silnici auto. Dotlačili jsme auto do dílny, opraveno mělo být až na druhý den. A tu nějakého vtipálka napadlo: „My to auto neopravíme, jestli si s námi kousek toho psa nedáš“, a druhý dodal: „a je to dobrý na slabé plíce“, čímž narážel na moji tuberkulózu. Nikdy jsem psa nejedl, i když jsem četl, jak příznivě působí psí sádlo na léčbu tuberkulózy. S odporem jsem kousek masa požil a musím přiznat, že bylo výborné. Nakonec mi snad pomůže i vyléčenou tuberkulózu stabilizovat.

Ten den jsem měl podle plánu den prevence v těšetickém družstvu na farmě v Ratajích. Je to asi deset kilometrů. Měl jsem tam provést vyšetření jalovic, u kterých, ač měly stáří a váhu, se dosud nedostavila říje. Bylo to krátce po ozdravení celé republiky od tuberkulózy a bylo potřeba obnovit a doplnit stavy krav. Proto se uvazovaly i jalovičky z různopohlavních dvojčat, u kterých pak asi u 50% chyběla děloha a vaječníky. Ty pak bylo třeba z dalšího chovu vyřadit, protože nikdy by z nich nemohly být dojnice. Chvíli jsem uvažoval, zda nahlásit na středisko dovolenou. Ale zavrhl jsem to, vždyť jsem měl dovolenou jen tři týdny. Rozhodl jsem se, že pojedu na kole. Když jsem na své kolo favorit začal z auta vytahovat tři lékařské kufříky, přišel za mnou stařeček Dolének a nabídl mi družstevní kolo zn. Ukrajina s velkým nosičem, s kterým jezdili pracovníci dílny do obchodu pro pivo a svačiny. Cestu do Ratají jsem zvládl, i když jsem se trochu zpotil. No, nebyl to favorit. Zootechnička, moje vrstevnice, štíhlá blondýna s dlouhým krkem a špičatým nosem, krátce rozvedená s poněkud starším traktoristou, se kterým měla dvouletou dcerku, měla všechno pečlivě připravené. Když uviděla, že jsem přijel na kole, zajásala: „Dnes se nemáte na co vymluvit, jak skončíme, půjdete ke mně na kávu, mám doma i pětihvězdičkovou Plisku a hlavně zkolaudujete nový byt, který mi družstvo po rozvodu přidělilo.“ Naskočila mi husí kůže, když jsem si vzpomněl na varování svého předchůdce zkušeného svůdníka, abych si dal pozor, že paní hledá náhradu za toho traktoristu. I na něho to údajně zkoušela. Přemýšlel jsem, jak se vymluvím, vždyť jsem měl doma krásnou ženu a dvě malé děti. Zachránila mne sekretářka předsedy družstva, která vjela do stáje zadýchaná na kole, že volali z veterinárního střediska, že musím jet do Rénot, je tam u krávy výhřez a kolega, se kterým se zastupuju, si musel z rodinných důvodů vzít dovolenou. Z Ratají do Rénot je to skoro třicet kilometrů.

Na nic jsem nečekal. Skočil na kolo a přes Těšetice, Vojnice do Příkaz a pak přes Náklo, Lhotu a Střeň do Pňovic, odtud je to pět kilometrů do Dětřichova a pak dva kilometry do Rénot. Obě vesnice bývaly německé a po odsunu německého obyvatelstva v roce 1946 byly dosídleny lidmi převážně z Moravy. Mezi oběma vesnicemi je osaměle stojící škola. Na ní i v současnosti prosvítá německý nápis Schule. Zatímco v Dětřichově jsou usedlosti menší, v Rénotech jsou padesáti hektarové výstavné grunty, jako malé zámky. Zajímavé je, že na rénotském hřbitově jsou jak hrobky původních obyvatel obou obcí, tak občanů z českých Střelic, které patřily do rénotské farnosti. Největší hrobka tam patří prvorepublikovému ministru zemědělství, střelickému statkáři Sontágovi. Přemýšlím, jak byly jednotlivé usedlosti dosídlovány, jestli si dosídlenci mohli vybírat nebo jen přijmout, co jim bylo nabídnuto.

Jak tak přemýšlím, zjišťuji, že přední kolo jede po ráfku. Zbytek cesty jsem došel pěšky. Už na mě čekal zootechnik pantáta Dohnal. Vyhřezlá naštěstí nebyla děloha po porodu, ale jen pochva. A tu se po vycévkování podařilo bez problémů reponovat. Pro jistotu jsem kvůli recidivě pochvu raději zašil flesovými svorkami. Mezitím mi pantáta Dostál nechal v družstevních dílnách kolo zalepit. Pozval mne domů na kafe. Dosídlil pěknou malou útulnou usedlost na konci vesnice s krásnými ozdobnými náspy. K usedlosti patřilo jen deset hektarů. Vyprávěl mi, že v Rénotech sloužil do války na jednom velkém gruntě jako pacholek a s německým hospodářem na konci vesnice kamarádil. Na hospodářství byl pár koní, pět krav a jedna prasnice. Na dosídlení byl sám s manželkou a na větší hospodářství by nestačili. Při loučení mi řekl, ať pozdravuju jeho sestru, která se vdala do Hynkova, kde jsem ji často na kravíně potkával. Pracovala tam jako dojička.

Na zpáteční cestě jsem se zastavil v Pňovicích, kde měli na porodně prasnic nemocnou prasnici. Když jsem v bílém plášti a kalhotách projížděl pňovickou návsí, začala si tam hrající děcka volat: „Zmrzlina jede“ a byly zklamané, když jsem nezastavil a zamířil do živočišného střediska stojícího za vesnicí.

Když jsem k večeru vracel v dílnách to družstevní kolo zn. Ukrajina, zeptal jsem se šéfa dílen, co budu za opravu auta dlužen. Řekl, ať donesu flašku. Koupil jsem dvě flašky Plisky a byl rád, že moje sanitka zase jezdí. Když jsem ji byl projet a při šedesátikilometrové rychlosti sledoval, jak přední blatníky se rytmicky houpají, myslel jsem, že se vznesu. Asi mi tam ti chlapi v dílnách vyměnili i tlumiče.

Postupně jsem se přestal bát i ratajské zootechničky. Dokonce jsem byl u ní v bytě provést tu odkládanou kolaudaci bytu. Návštěva proběhla u kávy klidně. Ona se mi svěřila, že když byla na ozdravném pobytu v jedněch slovenských lázních, seznámila se tam se slovenským zvěrolékařem. Byl jím na Slovensku velice vlivný a známý slovenský Maďar. Pamatoval jsem si to jméno z doby, kdy jsem byl po ukončení školy nasazen do ohniska slintavky a kulhavky v okrese Galanta. Já byl proti němu čučmindr. Nevím, čím ho tato nijak zvlášť atraktivní žena okouzlila. Nakonec se vzali, on jí umožnil dálkově vystudovat vysokou školu a přivést do významných společenských funkcí. Přál jsem jí to.

Ta sanitka bylo mé první auto. Těžko jsem se s ním loučil. To, když jsem dostal poukaz na Škodu MB 1000. Pak následovala ruská Lada, jakýsi tank s vysokou spotřebou, potom úsporná Škoda 105, ojetý Favorit, Felicie a nakonec dvě Fábie.