Můžeme pracovat s cookies,
ať víme, jak to na našem webu žije?

Dřínkobraní

Zvěrokruh 3/2022 14.03.2022
  Časopis Zvěrokruh 3/2022
     Společenská rubrika
 

10_anonym

 

Dřínkobraní

Text: Petr Staňa

Foto: Petr Staňa

32_brani


 

Dřín jarní/obecný (Cornus mas L.), lidově dřínka, kizil, kornelka, svíb či šerbet, tento statný keř je po bájné oskeruši druhým nejvýznačnějším tradičním ovocným stromem Bílých Karpat. Plodem je oválná červená peckovice, velikosti malé olivy. O dřínkách píše již Homér: „Není nic, co by se nerodilo pro mlsné huby“. Čínský císař Čchien Lunga si díky dennímu pojídání dřínu (shanyurou) zachoval fyzickou i duševní svěžest do vysokého věku. Dřínové pecky byly nalezeny v hliněných nádobách na moravských neolitických sídlištích.

Maje slovácké kořeny, často jsem slýchával od táty veselé historky ze sklizně dřínek na Šumicku. Dodnes tam zachovávají tradici zářijového dřínkobraní a „Šumičanom sa praví dřinkaři“. Jako chlapec pomáhal sbírat oblíbené ovoce, které pak hospodyně zpracovávaly na sladké dobroty. Místní kluci zobali zralé dřínky celý podzim, jejich zažívací trakt byl uvyklý obsahu specifických pektinů, taninů, loganinu, takže blahodárné živiny „ostaly v ogarovi“ a nestrávené vyšlo bez úhony druhým koncem ven. Zcela jinak však dřínka funguje v zažívacím traktu neznalém, tímto ovocem nepolíbeném. Po úvodní opojné fázi v dutině ústní (dřínka je příjemně nakyslá, něco mezi višní a jeřabinou) následuje fáze střevní se zrychlenou peristaltikou a podezřelými zvuky ze zažívadel. Závěrečná fáze defekační je zpravidla blesková, kdy zaskočený strávník ani nestačí odložit spodní části oblečení a potupně ulevuje kruté bolesti někde v ústraní (má- -li štěstí). Často si tak vesničtí chlapci dělali šprťouchlata ze svých městských kamarádů a spolužáků, když je pozvali na dřínkové hody a večer je pak vyprovázeli s falešným soucitem ve vypůjčeném oblečení k vlaku. Tepelné zpracování plodů zajistí zcela bezpečné a výborné domácí marmelády a šťávy. Vrcholem kulinářských úprav je pak destilace dřínkového kvasu, kdy získáme lahodnou pálenku, na Slovensku zvanou „drienkovica“.

Možná, že zamlada neplodil, možná jsem jej tenkrát neznal, faktem je, že se na naší ulici objevil krásný dřínový keř. U nás, v Ostravě, v samém centru ocelového srdce republiky, na Vítězné třídě, kudy kráčely kroky Rudé armády, přímo proti restauraci Sport! Léta jsem jej míjel, brzy zjara jen zaregistroval zvláštní žlutozelené květy, koncem prázdnin otíral z bot nechutné rozšlápnuté plody a měnil chodníkovou trasu, než poslední zbytky smyly podzimní plískanice. Postupně jsem zrál, jako on, až jsem dospěl do destilačního věku 50(%). Povzbudivé úspěchy s pálením mirabelek, třešní, eleuterokoků a kustovnic ve mně živily myšlenku na vlastní dřínkovici. Oproti předchozímu ovoci byl však se sběrem této many jeden problém. Keř roste na frekventované trase od trolejbusové zastávky, sexshopu a restaurace, přes parkoviště inlajnistů, k oblíbené oddechové zóně kočárkujících maminek a venčících důchodců – do Komenského sadů, zelených plic černé Ostravy. Zatímco předchozí ovoce jsem sbíral inkognito v území nikoho nebo zcela legálně na vlastní zahradě, teď jsem měl spáchat polní pych před zraky všech sousedů, klientů a vážených občanů.

Letošní úroda byla mimořádně bohatá, padající dřínky sladké, doprovázené rojem vos, bylo jasné, že dřínkobraní nesnese odkladu. Každá pěší cesta do centra vedla kolem vyhlédnutého keře. Zastavil jsem se, ochutnal, rozhlédnul a vymýšlel strategii. Pokud chci česat beze svědků, neztratit dekórum, musím si přivstat. Vzhledem k, přeci jen, pozdnímu svítání koncem prázdnin, zbýval jediný den v týdnu: nedělní ráno. Bylo rozhodnuto! 30. srpen je podle Atlasu fenologických poměrů Česka datum tržní zralosti plodů dřínu obecného. Platí to sice pro Zlín, se severnějším rozšířením tohoto druhu se zřejmě nepočítá. Inu, máme tady vzácnost.

Tento den se od Ostravice valila hustá mlha, což jsem s potěšením uvítal. Každá clona dobrá… kdyby si náhodou někdo známý přivstal. Bez snídaně jsem naházel do auta připravené sběračské potřeby, na sobě sice světlé, ale „jeté“ oblečení ze včerejšího výjezdu ke koňskému pacientovi. Ještě vonělo maštalí. Na hlavu rybářský maskáčový klobouk s moskytiérou, bude se proti vosám hodit. Popojel jsem na druhý konec naší ulice, zkušeně zakroužil kolem inkriminovaného místa a zaparkoval superba u kontejneru s tříděným odpadem. Vhozením několika lahví do zeleného boxu jsem se ujistil, že v šest hodin v neděli ráno všichni Ostravaci opravdu ještě spí. Když se v žádném okně neobjevila naštvaná hlava, nemeškal jsem, rozvinul pod keř plachtu ze starého zahradního altánu a usilovně třepal postupně hlavními větvemi. Bílá plachta se plnila červenými bobulemi, škoda jen, že jsem i při největší opatrnosti několik drahocenných plodů zákonitě rozšlápnul. Na konci větvetřesení jsem plachtu ledabyle i s nákladem složil, schoval do kufru auta a opět dělal, že k němu vůbec nepatřím.

Pokračoval jsem ve sběru dříve spadlých dřínek z trávy do kbelíku. Tyhle už měly horší kvalitu, ale přeci je tady nenechám. Další budou až za rok. Pro jistotu jsem spustil z klobouku moskytiéru, i když vosy byly ještě po ránu ztuhlé a zatím nekomplikovaly konspirační akci. Stanovil jsem si úkolovku, podložil kolena rukavicemi a sbíral oběma rukama, jako česačky na čajové plantáži. Aby nebyla práce tak jednotvárná a ubíjející, zabrousil jsem myšlenkami k vybraným pasážím „Moci přítomného okamžiku“ od Eckharta Tolleho. Užíval jsem si ten dar zralých šťavnatých plodů, které se mi čím dál více lepily na ruce a boty. Ze zamyšlení mě vytrhnul až třesoucí se hlas. „Božatko, i v den Páně si musí hledat živobytí,“ skláněla se nade mnou vetchá stařenka s holemi. Náročným manévrem vytáhla z kostelové kabelky dvacetikorunu a hodila mi ji do kbelíku mezi rozmačkané dřínky. „Kup si chlebík a pomodli se otčenášek,“ volala za sebou a pospíchala za nedělními zvony. Zastyděl jsem se. Hamižný vysokoškolák, co všechno neudělá pro chlast! V kostele svolávají na ranní, musím přidat, vždyť mám dneska dopolední službu na Vetparku. Hladký průběh dřínkobraní se však začínal komplikovat.

„Co tam hledáš, Jozef?“ ozvalo se z protějšího chodníku. Chvíli jsem ztuhnul, ale pak mi došlo, že tento přívozský dialekt by byl na městského strážníka příliš žoviální. Zvednu pomalu hlavu a přes komáří záclonu vidím, jak si to ke mně štráduje snědý chlápek v oranžové vestě s typickým dřevěným vozíkem, neopotřebovanou lopatou a novým koštětem. Aáha, mudrlant, pomyslím si. Makat nebude, ale rozumy by rozdával. „Sbírám jedlé plody,“ odbyl jsem ho. „A nejsem Jozef.“ „To máš jedno, stejně se z toho otrávíš.“ „Neotrávím, je to dobré, dělají se z toho kompoty a marmelády.“ „To jako fakt?“ A už mi najížděl do mého pracovního pole, z pod kol úklidového vozíku stříkala červená šťáva. „Ty, šefe, já tu přistavím ten vuzek a ty mi zetřepeš ty pěkné z vrchu. Ne ty ze země, ty jsou pochcané, my tu chodíme s Pištou z hospody.“ Zaťal jsem pěsti, definitivně se slepily směsí fruktozy a močoviny. ,,Mě nenaštveš,“ procedil jsem potichu, ,,destilace zničí i mykobakterium tuberkulózy.“ Zametač chvíli civěl nahoru a když viděl, že už zbyly na větvích jen listy, s brbláním odtáhnul. Konečně klid. Zapátral jsem v logoterapeutické útěše v krizi „I tvoje utrpení má smysl“ od Lukasové. Problém lze akceptovat, ignorovat, ironizovat nebo transformovat v pozitivní zkušenost. Budu tedy sbírat dál a nečichat k podloží, budu se těšit na vůni kvasu, pálenice, první košt, školení pálenky v soudku. Zatočila se mi hlava – abych byl ještě schopen řídit!

Za mnou se ozvalo typické cvakání psích drápků o asfalt chodníku. Tipnul bych něco malého, tak do pěti kilo. „Jokširák“, jak zvou tyto statečné psíky jejich starostliví majitelé. A hned tři, to snad ne, paní Nespěšná! Naštěstí mě nepoznala. „Fuj Terezko! Nech pána, beztak je nemocný, stydí se ukázat obličej a jak smrdí. Pojď, ještě od něj něco chytneš!“ Kdyby tak Terezka věděla, že ten houmeles zavánějící koninou ji před půlrokem málem utratil, když se dusila při edému plic. Terezka mě poznala, mohla se zbláznit, panička zabrala za vodítko, jako Hemingway když tahal mečouna. Protestovat nemělo smysl, identita by byla prozrazena. Rozzuřená trojka zmizela v parku. Rychle ještě pár bobulí do kbelíku.

Už pomalu vstávám, když se z Králíkárny vypotácela slečna na vysokých podpatcích a s podroušenou náladou. „Králíkárna“ říkáme novostavbě na promenádní trase, která se do původní zástavby vůbec nehodí. Developeři nabízeli byty se sloganem: „Nadstandardní bydlení v luxusní čtvrti“. Ve skutečnosti jde o studentské byty v garsonkách, oblíbené místními záletníky jako šmajchlcimry. Z tohoto domu tedy vyšla ona veselá slečna a hned ke mně. Prý „co to tam máš za kuličky frajere?“ Když zjistila, že to nejsou ani Venušiny, ani ty samčí, znechuceně si zapálila a loudala se na první trolejbus.

Zamířil jsem k autu. Tedy mé tělo zamířilo. Sandály zůstaly pevně přikovány pod keřem.

No co, je teplo, sucho, proč bych neuřídil těch pár metrů domů naboso. Malíkem jsem opatrně otevřel dveře, pidizvlhčenými ubrousky, určenými k dezinfekci struku kravského vemene před intramamární aplikací (má je každý veterinář v autě), jsem si zhruba očistil ruce, naložil drahocenný náklad a vyrazil k domovu. Před branou už čekal první klient. Paní z Polska vyjela s předstihem, cesty jsou nevyzpytatelné. Trochu se zalekla, když viděla vystupovat z auta bosého chlapíka v maskáčovém klobouku s krvavým oblečením a rukama. „To je náš doktor, nebojte se, on takhle vypadá normálně,“ zašveholil slabozraký soused Horváth, venčící Lakýška. Odvolával se při tom na mé pracovní zahradní úbory, ve kterých se obvykle před klienty maskuji. Polka moc nechápala, raději se rozloučila „dziekuje bardzo“ a zamířila ke státní hranici.

Měl jsem alespoň čas na celkovou očistu a rozbor úspěšné akce. Myslím, že se první ročník městského dřínkobraní vydařil. Načasování vyšlo, množství a cukernatost plodů, vzhledem k zeměpisné šířce, velmi dobrá. Logistické zabezpečení mělo mezery. Auto příště ano, plachta stačí jedna, kbelíků a rukou více. Moskytiéra už nebude potřeba – vystoupíme z ilegality. Možná by mohla vzniknout poslední prázdninový víkend v Ostravě hezká sousedská tradice.

Ještě uvidíme, jak to „pokape“…

Zpět na výpis
Inzerce

Inzerce

Seznam veterinárních lékařů

Seznam veterinárních lékařů

Registr zvířat

Registr petpasů

Časté dotazy

Časté dotazy

Úřední deska

Oznámení Volební komise o odstoupení dvou kandidátů z voleb

Zveřejněno: 09.12.2022
Datum stažení: 31.05.2023

Kandidátní listiny pro volby do orgánů KVL ČR 2023

Zveřejněno: 10.11.2022
Datum stažení: 31.05.2023

Harmonogram voleb do orgánů KVL

Zveřejněno: 02.09.2022
Datum stažení: 28.05.2023
Úřední deska

Kalendář akcí

Právě chroustám data, abych mohl zobrazit kalendář. Chvilku prosím počkejte...