Editorial – MVDr. Lucie Kalová
Vidíme v sobě navzájem konkurenty, ne kolegy, ne zdroj informací a pomoci, či podpory. Honíme se den za dnem, od případu k případu, neschopni se propojit a podržet se. Necháváme se deptat intenzivními klienty (slušnější termín mne nenapadl :)), svou touhou zachránit svět a platíme za to absolutním vyčerpáním, rozbitými vztahy, frustrací a znechucením. A stále si neumíme říci o pomoc, spolupráci a vytvořit opravdové kolegiální vztahy. Nebo ano? Jistou naději mi dává nejmladší generace veterinárních lékařů, kteří, jak se zdá, již nechtějí žít pouze prací, byť ji mají rádi. Vidí výhodu vzájemné kolegiální komunikace, výhody spolupráce, zastupovaní se při pohotovostech, nemajíc potřebu „získávat” klienty za každou cenu. Počet takzvaných „pet“ zvířat, včetně koní, narostl v posledních letech geometrickou řadou. Práce je tady dost. Pro všechny. Pojďme si pomáhat, mluvit spolu, držet spolu. Poptávka po veterinární péči je vysoká, což nám dává prostor svou práci odpovídajícím způsobem ohodnotit, není důvod kastrovat kočky za 700 Kč (pokud nedělám charitu pro útulek, ale i to vyžaduje jistá pravidla) nebo koně za 5500 Kč. Děláme odbornou a náročnou práci, která má být adekvátně zaplacena. Lucie Kalová |