Můžeme pracovat s cookies,
ať víme, jak to na našem webu žije?

Eutanazie

Zvěrokruh 6/2021 12.06.2021
  Časopis Zvěrokruh 6/2021
     Společenská rubrika | Povídka
 

S laskavým svolením autora, který si nepřeje být jmenován, připravila Iveta Janíková

Foto: WiR_Pixs/Pixabay


Eutanazie – bezbolestné ukončení života zvířete je úkon, ze kterého žádný zvěrolékař nemá radost. Ale když víte, že zvířeti nejste schopni pomoci, a navíc, že má bolesti, které jste sice schopni jistou dobu zvládat, ale stejně naděje na uzdravení je malá, nic jiného vám nezbývá. Jde hlavně o úrazy nebo terminální stadia onkologických onemocnění.

První eutanazii jsem prováděl, když jsem krátce po absolutoriu působil ve veterinární nemocnici v Říčanech. Během noční služby tam manželský pár dovezl zrzavého kocourka, který jim vypadl z druhého patra. Vypadal čile, ale i bez rentgenu bylo vidět, že má poškozenou nejen pánev, ale i přerušenou míchu. Když jsem páru vysvětlil, v jakém stavu se jejich kocourek nachází a že vyléčení je nemožné, požádali mne o eutanazii. Tu jsem provedl Thiopentalem, který se používal k narkóze lidí i zvířat. Používal se k eutanazii dlouho. Ale už víc než dvacet let je k disposici speciální preparát T-61. Je to preparát, který má složku anestetickou, narkotizační a paralytickou (působí jako kurare).

Na použití Thiopentalu k eutanazii, jinak jsem jej donedávna používal k narkóze prasat před kastrací prasniček nebo kryptorchidů, si vzpomínám ještě jednou. Bylo to v zimě. Mrazy byly tehdy až minus třicet stupňů, když mne zavolal hajný z blízké vesnice, že potřebuje uspat starého loveckého psa, který se už nepostaví na nohy. Viděl jsem ho připraveného na dece uprostřed dvora. Dodnes se divím, že jsem zákrok neodmítl provádět venku v tom silném mrazu. Hajný si asi myslel, že psovi jen tak něco píchnu a pojedu. Naředil jsem injekční vodou dva gramy Thiopentalu, aby došlo k předávkování, stříkačku s jehlou položil na kufřík a ukázal hajnému, jak nohu psa držet, aby naběhla žíla. Vystříhal jsem místo pro vpich a mezitím mi v injekční jehle naředěný roztok zamrzl. Než jsem přišel na to, co je příčinou toho, že roztok nejde do žíly vytlačit, zpotil jsem se i v tom mrazu hrůzou. Teprve až jsem použil novou suchou jehlu, se to povedlo. Ale i takové trapasy zvěrolékař někdy zažije.

Pomocí Thiopentalu jsem uspal i své psy – drsnosrstého foxteriéra Renoše a nejchytřejšího psa, kterého jsem kdy měl – vlkošedou německou ovčačku Alfínku. Renoše pro nezvládnutelné onemocnění slinivky. Týden jsem ho držel na kapačkách, už jen pil a všechno, co vypil, vyzvracel. Alfinka měla nádor mléčné žlázy. Jeden jsem odstranil, ale do roka se na druhé straně objevil nový a ten prasknul. Metastázy jsem zjistil i na plících. U eutanazie byla vždy celá rodina, všichni se chtěli rozloučit a všichni jsme brečeli. Jen u rozloučení s Renošem nebyl syn Martin, který tehdy studoval v Praze a moc se na mne zlobil, že jsme na něho nepočkali. Byl to jeho pes.

Eutanazie pomocí preparátu T-61 je komfortnější. Zvíře uspím preparáty, které používám k narkóze před kastrací nebo odstraněním zubního kamene. Než zvíře usne, jeho majitelé počkají a rozloučí se s ním v čekárně. Dbám na to, aby tam byli vždy sami. Proto je zvu vždy až na konec ordinační doby. Až zvíře spí, položím ho na operační stůl a majitele z ordinace vykážu. Preparát T-61 píchám do srdsrdce a to by pro většinu klientů bylo stresující. Zásadně už odmítám provádět eutanazii přímo u majitele. Co jsem při nich někdy zažil, by bylo na samotné povídání. Jedno takové jsem popsal ve své Zpovědi. Většina mých klientů nemá peněz na rozhazování. Proto s každým majitelem hlavně onkologických pacientů proberu prognózu jejich miláčka, co by stála operace na specializované klinice, co jej čeká, když operován nebude. V poslední době však majitelé většinou svého pejska operovat nechají a já jim to samozřejmě domluvím. Jen u starých pacientů jejich majitelé operaci zpravidla odmítnou.

U velkých zvířat není eutanazie zpravidla vyžadována, protože zvíře bývá většinou nutně odporaženo na sanitních jatkách. Je ale několik infekčních onemocnění, kvůli kterým nesmí zvíře na porážku. Sem patří např. sněť slezinná (antrax), maligní edém, tetanus nebo gangrenózní mastitidy. Neměla by tam být odesílaná ani zvířata extrémně vyhublá nebo s rozsáhlými dekubity. Podle zákona o týrání musí být utracena i zvířata, která trpí velkou bolestí, např. u nevyléčitelné koliky. Za dobu své praxe jsem eutanazii u krav provedl víckrát. Zákrok to není složitý. U stojící krávy jsem injekci T-61 aplikoval do podocasní žíly, u ležící do vemenní nebo jugulární (krční) žíly. Tato zvířata pak jsou odvezena do kafilérie.

Vzpomínám, jak jsem jednou musel provést eutanazii u koně. Jeho majitel, starý mládenec z blízké vesnice, měl drobné hospodářství s dvěma kravami a drobným valáškem, s kterým obdělával nejen své pozemky, ale i zahrady spoluobčanů v obci. Každé poledne končil v místní hospodě, koník trpělivě před hospodou čekal a pak často už zmoženého a spícího pána dovezl domů. Jednou ráno mě pan Karel, jak mu všichni v obci říkali, zavolal, že valášek nemůže vstát. Ležel klidně, se vztyčenou hlavou. Vyšetřením jsem zjistil, že nemá nic zlomeného, ani teplota, ani pulz nebyly moc zvýšené. Odmítal krmivo i vodu. Zavolal jsem kolegovi specialistovi na koně a ten mi po vyšetření doporučil kapačky vápníku, fosforu a glukózy. Stav se nelepšil, a tak jsem přizval dalšího specialistu. Ten jen doporučil pokračovat v započaté léčbě. Ale ta nevedla k žádnému zlepšení. Přizval jsem třetího odborníka, ten stanovil diagnózu ruptura žaludku a řekl hospodáři, že koníka musím uspat. Byl jsem rád, že tuto zdrcující zprávu jsem nemusel hospodáři říci já. Sám viděl, že pro záchranu jeho koníka jsem udělat víc nemohl. Pochyboval jsem o správnosti diagnózy, vždyť koliku způsobenou rupturou žaludku jsem dvakrát při noční službě zažil. Vždy byly velmi silné bolesti a vždy byl kůň mokrý potem. Ale ten valášek byl klidný, nejevil žádné příznaky bolesti. Asi to byla poraněná mícha při pádu, který majitel nezaznamenal. Nakonec ani toto nešlo vyléčit.

Utracení u drůbeže, jak se dnes provádí při výskytu tzv. ptačí chřipky, jsem jednou musel provést u okrasného ptactva, které provozovatel zámečku v Kozově pořídil k zvýšení atraktivity a snad i pro poučení. Měl tam sovy, krahujce, pávy, hrdličky a holuby. Když mu několik uhynulo, poslal je do ústavu na vyšetření. Tam zjistili aviární tuberkulózu, která ohrožuje i člověka. Pamatuji si, jak v tuberkulózní léčebně na ni jedna mladá inženýrka zemřela. Proto bylo nařízeno všechny ptáky v areálu utratit. Provedl jsem to injekcí T-61 do prsního svalu. Zdrojem infekce byly dva malochovy slepic v blízkosti zámečku. Nemoc přenesli vrabci. Přišlo se na to, když byla nařízena tuberkulinace všech chovů slepic v obci.

 

Eutanazii i u zdravého zvířete, které zákon o týrání zvířat zakazuje, jsem přesto někdy z čistě lidského hlediska provedl. Jako v následujícím případě. Do ordinace za mnou přišel neznámý starý muž a poprosil mne, jestli bych mu neutratil dva psy, křížence bojových plemen, že je má v zahradní kolonii, která u nás vznikla mezi dálnicí a bývalou státní, nyní krajskou silnicí. Bydlí tam v zatepleném přívěsu už třetí rok. Byt v Šumperku předal dceři a ta mu zajistila ubytování právě tam. Aby se nebál, pořídila mu ty dva psy. Ti nebyli nikdy očkováni proti vzteklině. A teď se uvolnilo jedno místo v domově důchodců, už ho tam dcera přihlásila a s sebou si však psy vzít nemůže. Vysvětlil jsem mu, že zdravé psy utratit nesmím a poradil, ať dcera osloví psí útulky.

 

32_eutanazie

 

Ale tam o nezvladatelné křížence pitbulteriérů zájem neměli, nebo požadovali dopředu vysokou úhradu za ustájení a krmivo. To si však jako samoživitelka s dvěma dětmi nemohla dovolit. Zoufalý dědula byl za mnou ještě dvakrát a snažil se mne přemluvit. Bylo mi ho líto. Představoval jsem si, jak by mi bylo, kdyby se mé děti dům, kde bydlím, rozhodly prodat a mne nastěhovali do nějakého obytného přívěsu. Když mi sdělil, že za tři dny nastupuje do domova a psy asi vypustí, polekal jsem se. Několikrát mu utekli a vyprázdnili vždy úplně náves. Kdyby někoho pokousali, stejně bych je musel vyšetřovat já. Tak jsem se na ně zajel podívat. Měli slušné kotce s dostatečnými výběhy, oba byli v dobré kondici. Zuřivě na mne doráželi a když jsem majitele požádal, ať je podrží, viděl jsem, že to nezvládne. Ještě aby nás oba pokousali. A protože nejsou proti vzteklině očkovaní, zřejmě bychom oba skončili na infekční klinice. Zajel jsem proto pro foukačku, přes plot psy uspal a spící pak utratil.

Ta stará paní byla dlouhodobou klientkou v mé ordinaci. Chodila ke mně s fenkou malého knírače na pravidelné vakcinace, vodila ji i na pravidelné ošetření proti parazitům, blechám i klíšťatům. Je to už nějaký rok, když jsem jí tu fenku knírače jako sedmnáctiletou, slepou uspával. Řekla mi, že vzhledem ke svému věku si už dalšího psa pořizovat nebude. Ale za měsíc se objevila s malým štěňátkem, zlatou fenečkou. Nebyla čistokrevná, ale kříženec, matka byla také kříženec, otec neznámý. Paní ji vozila na kole s košíkem nad předním kolem. Často na mne volala, když jela na kole kolem mé zahrady do obchodu. Když jednou kolo píchla, nabídl jsem se, že ho zalepím. Kategoricky odmítla, že to zvládne sama. Vídali jsme se v létě skoro každý den na nákelské pískovně. Sedávala tam na dece s čtyřmi kamarádkami, všechny jsou mými klientkami. Všechny jsou lepší plavci než já, ona doplavávala nejdál. Proto mne překvapilo, když přivedla pejska na čipování a poprosila mne, jestli bych pejska uspal, až jí děcka umístí do domova důchodců. Bydlí sama a přiznává, že několikrát doma upadla. Myslel jsem, že to hned tak nebude. Vždyť byla stále vitální, pořád jezdila na kole. Jednoho dne však zavolala, že další den odchází do domova důchodců. Přivezla ji vnučka. Fenka jakoby tušila, co ji čeká, se k ní tulila. Seděly všechny tři v čekárně a čekaly, až si já nachystám injekci na narkózu. Babička i vnučka plakaly. Když jsem vstoupil do čekárny, vnučka vstala a řekla, že utracení odmítá. I když bydlí v bytě, nějak se tam s ní i s přítelem vejdou. A až pojedou za babičkou na návštěvu, vezmou Sisinku, jak té fence říkali, s sebou. Udělala svým rozhodnutím radost nejen mně, ale hlavně babičce, která byla rázným rozhodnutím vnučky dojatá.

Vyrůstal jsem v době, kdy na vesnici byl pes u boudy a na volno se pouštěl jen na noc, aby hlídal. Kočky mohly přes den do kuchyně, ale na noc musely ven, aby chytaly myši. Pokojoví psi a kočky bývali jen v lepších rodinách ve městě. Dnes jsou psi a kočky členy rodin velké většiny domácností a to i na venkově. Chovatelé na nich nešetří, dávají za nákladné operace velké prostředky, nechávají je po smrti spálit v zvířecích krematoriích (jsou v každém kraji) a zřizují pro ně i hřbitovy. Jeden můj klient pro zájemce vyrábí dokonce i malé náhrobky.

Pokud se mluví o možnosti eutanazie u lidí, která je už v některých zemích povolená, nevím, jak se k tomu problému postavit. Když jsem se svými nejbližšími – maminkou i manželkou prožíval konec jejich onkologických onemocnění, byl bych pro. Ale na druhou stranu si říkám, že příroda je někdy mocná čarodějka a dovede nás překvapit i zázračným uzdravením.

Zpět na výpis
Inzerce

Inzerce

Seznam veterinárních lékařů

Seznam veterinárních lékařů

Registr zvířat

Registr petpasů

Časté dotazy

Časté dotazy

Úřední deska

Oznámení Volební komise o odstoupení dvou kandidátů z voleb

Zveřejněno: 09.12.2022
Datum stažení: 31.05.2023

Kandidátní listiny pro volby do orgánů KVL ČR 2023

Zveřejněno: 10.11.2022
Datum stažení: 31.05.2023

Harmonogram voleb do orgánů KVL

Zveřejněno: 02.09.2022
Datum stažení: 28.05.2023
Úřední deska

Kalendář akcí

Právě chroustám data, abych mohl zobrazit kalendář. Chvilku prosím počkejte...