Herriot po česku
| Lucie Nejedlíková Malý exkurz do nedaleké veterinářské historie Při mých oblíbených toulkách opuštěnými zákoutími světa se dají potkat ledajaká překvapení, leč narazit na starodávnou knihu zvěrolékařskou, zapomenutou mezi vyhozeným haraburdím, se řadí k těm mému srdci nejcennějším. Po ofouknutí letitých pavučin a vyvětrání plísní hlodajících zažloutlé stránky, nešlo déle odolat prolistování této více nežli 1100 stránkové bible veškerého zvěrolékařského vědění, sesbíraného kapacitami Vysoké školy zvěrolékařské pro dobro chovatelů a vydaného v poválečném roce 1946 pod názvem Zvěrolékařský rádce. Prof. Dr. František Král v předmluvě této, už jen při zběžném prolistování místy překvapivě nadčasové, publikace představuje čtenářské veřejnosti „srozumitelnou knihu o chorobách domácích a užitkových zvířat, jejich ošetřování a vzniku nemocí – výživě – léčení a ochraně před nimi.“ Tehdy ještě netuše, že svobodnému podnikání již tiše zvoní hrana, pokračuje předmluva slovy: „Vhodná odborná kniha je pro každé zemědělské podnikání činitel velmi důležitý. Přáli bychom si proto, aby i tato kniha byla našemu chovateli dobrou pomůckou, aby z ní mohl čerpati odbornou radu, která ho chrání před mnohou škodou a ztrátou a zvýší též radost z jeho podnikání.“
Hospodář nevpouští do stáje ani cizích lidí, ani cizích zvířat, ježto takové návštěvy mohou míti neblahé následky. Zvláště v době, kdy v okolí řádí nákazy, především slintavka a kulhavka, mor vepřů apod., nevpustí ani do stáje, ani do statku obchodníky s dobytkem, řezníky, kleštiče a podobné návštěvníky.“ Významně zvedá ukazováček i stať věnována zoonózám. „Kdysi dovedli lidé sdíleti s dobytkem společné místnosti obytné a v krajích nekulturních je tomu tak podnes. Odvykli si tomu však, jakmile poznali mnohonásobné škody, které z toho plynou. Kulturní člověk uplatňuje pro zvířata mnohé poznatky a vymoženosti hygieny bytové a hledí předejíti všechny škodliviny a úhony. U čeledínů, hospodářů i zvěrolékařů, kteří ošetřovali nemocná a nakažená zvířata, došlo již nejednou k přenesení nákazy na ně a k těžkému, někdy i smrtelnému, onemocnění. Nejvíce ohrožuje vozhřivka a sněť slezinná. Vozhřivkou, nebezpečnou nákazou jednokopytníků, bývají ohroženi zvláště čeledínové nebo majitelé, kteří tuto nemoc léčí v domnění, že jde o hříběcí. Snětí slezinnou od býložravců se nakazí buď pokoutní ošetřující fušeři nebo řezníci, jestliže náhodou zpracují nutně pražené zvíře, aniž je předem vyšetřeno zvěrolékařem. Vozhřivka, sněť slezinná a vzteklina vedou u lidí, nejsou-li zavčas ošetřeni odborně, zhusta k smrti. Zvláště při kousnutí podezřelým psem nutno myslet na možnost vztekliny, neboť, jak známo, zdravá zvířata nepokousají známého člověka a zpravidla se tak nechovají ani vůči cizím…“ Jak vidno, éra hysterických čivav byla tehdy ještě chimérou budoucnosti… Toxikologie a farmakologie není opomenuta a doprovází ji krásně ilustrovaná příloha. „Čemeřice – tuto rostlinu uvádíme jen proto, abychom před ní varovali. V některých krajích na Moravě užívá totiž lid při nejrůznějších chorobách zvířat – hlavně nakažlivých – tenkého kořínku čemeřice černé nebo zelené a dává mu různé názvy, např. černý kořen. Kořínek se provleče otvorem probodnutým v uchu nebo v kožní řase. Místo se silně zanítí a části tkáně odumřou a odpadnou. Kořen obsahuje prudké jedy. Je nutno varovati před tímto zákrokem. Kdyby byl účinný, resp. kdyby účinek převážil škodu, kterou může tento postup způsobiti, užívala by ho zvěrolékařská věda dodnes. Neodborník ani neví, kolik práce se vynakládá na zlepšení léčby a na hledání nových léků a způsobů, jak horlivě se studuje každý léčebný prostředek, který by mohl míti lepší výsledky než způsoby dosud užívané.“ Vida, už tehdy, a to ještě nebyl k mání Dr. Google… I po více než 70 letech je poměrně aktuálně zpracována kapitola věnující se demodikóze psů, pod názvem „Prašivka červená neboli akarová (akarus)“. Nelze odolat neocitovat i z této odborné stati. „Prašivka akarová se vyskytuje nejvíce u psů plemen ušlechtilých a krátkosrstých, např. u jezevčíků, dobrmanů, boxerů, krátkosrstých ohařů a hladkostých foxteriérů. V podstatě je to vyrážka kožní, kterou vyvolává zákažka akarová neboli trudník na oslabeném organismu. Zdravý a konstitučně silný pes se akarovou prašivkou nanakazí. Trudník vniká do kůže otvorem vlasového míšku podél vlasu do hloubky a proniká až do míšku mazového. Po celou dobu choroby bývá při akarové prašivce svrbění kůže zcela nepatrné nebo vůbec chybí. Tím se liší akarová prašivka od prašiviny skutečné, která je vyvolána zákožkou svrabovou. Léčba prašivky akarové je velmi obtížný a nevděčný úkol. Velmi často se vůbec psa vyléčiti nepodaří anebo, vyléčí-li se, propuká choroba po nějaké době znovu. Akarovou prašivku léčíme nejen zevně, nýbrž i vnitřně prostředky posilujícími organickou odolnost. Při vnější léčbě je nutno, aby léčivo bylo silně a dosti dlouho vtíránio do kůže, proniklo tak do hloubky a mohlo přímo působiti na zákožky akarové sídlící v mazových žlázách kůže. Proto povrchní natírání i sebelepších mastí nepomáhá. Volba vhodných léčiv se řídí stupněm a charakterem kožních změn a vyžaduje odborné porady“. Nechybí ani právní poradna. Kupříkladu kapitola „O t. zv. Koupi na zkoušku“. „Podle zákonného ustanovení má každý kupující právo, aby si zvíře koupil na zkoušku, tj. může prodávajícímu před koupí oznámiti, že si ono zvíře koupí pouze v tom případě, že mu je prodávající „dá na zkoušku“. Když prodávající svolí ke prodeji na zkoušku, je nutno ustanoviti „čas na zkoušku“, tj. dobu, po kterou má kupující právo kupované zvíře si vyzkoušeti. U koně nebo krávy pokládám čas jednoho týdne (sedmi dní) za úplně dostačující, aby si kupující mohl zvíře dostatečně prohlédnouti a přesvědčiti se o tom, zda kupované zvíře má vlastnosti zvláště vymíněné nebo vlastnosti zpravidla předpokládané. Nepočítá se den, kdy bylo zvíře převzato na vyzkoušení, zkušební lhůta počíná teprve dnem následujícím. Tedy např. převezmu-li koně „na zkoušku“ ve středu na pět dní, mám právo jej zkoušeti ve čtvrtek, v pátek, v sobotu, v neděli a v pondělí. Když si však někdo koupi rozmyslí a nemíní si dobytče ponechati, musí zvíře nejpozději v pondělí večer do půlnoci vrátiti buď prodávajícímu do stáje nebo na místo, které bylo při koupi určeno.“ |
