I v ordinaci se zvěrolékař někdy zapotí

To ve velké praxi se není čemu divit. S hrůzou se zpotíte, když vás v noci vzbudí telefon a vy musíte vyjet k porodu, vytlačené děloze, kolice nebo i poporodní paréze. Celou cestu se modlíte, aby tam bylo dost pomocníků a hlavně, abyste zákrok úspěšně zvládli. To, že se pak při zákroku zpotíte, ani nevnímáte. Řešíte spíše, jak se rychle umýt od krve a spěchat zpátky do postele.

Praxe v ordinaci bývá zpravidla klidnější. Ale i tam se můžete někdy pěkně zapotit. I mně se to párkrát stalo. Jednou v podvečer se v mé malé vesnické ordinaci objevil neznámý muž s pudlem. Znám všechny své klienty, nejen místní, ale i ty, kteří jsou z blízkého okolí. Znám jejich životní příběhy i jak hluboko mají do kapsy. Tento usměvavý šedovlasý tlouštík k nim však nepatřil. Zásadně odmítám přebírat klienty, kteří dosud chodili k jinému kolegovi. Zeptal jsem se, co potřebuje. Chtěl naočkovat pudla proti vzteklině. Když jsem z očkovacího průkazu zjistil, že je klientem jedné známé pražské veterinární kliniky, kategoricky jsem ho odmítl. On mi vysvětloval, že je v důchodu a v nedaleké vesnici zdědil domek a že bude většinu roku trávit na rodné Hané. Vysvětloval jsem mu, že moje vesnická ordinace nemá takové vybavení jako klinika, kde před vakcinací udělají pejskovi EKG, vyšetří krev a moč. Někde dokonce i trus. Přemlouval mne a tvrdil, že až i jeho mladá paní dosáhne důchodového věku, že se oba přesunou na Hanou. No, nakonec mne ukecal. S nečistým svědomím a s povzdechem, že ztráta jednoho klienta snad pražskou kliniku nepoloží, jsem psa navakcinoval.

Příští rok přišel zase. Zajímal se, jestli bych jeho pejskovi nemohl odstranit zubní kámen. Podle mne to nebylo třeba. On však naříkal, že si žena stěžuje, že pejskovi páchne z tlamičky, když se s ním mazlí. Vysvětlil jsem mu, že zubním kamenem to není a napsal jsem mu recept na humánní preparát Hylakombun, který by mu měl upravit trávení. Myslel jsem, že mám od něho pokoj, ale mýlil jsem se. Jednoho dne se objevil znova a vyprávěl, jak kamarádka jeho ženy má psa a ten má chrup zářivě bílý a je to prý po ultrazvukovém ošetření chrupu. A jeho žena chce, aby i jejich pes měl zářivě bílý chrup. Měl jsem krátce nový zubařský ultrazvuk, dosud jsem zubní kámen odstraňoval jen zubařskými kleštěmi a zubařským srpkem, a tak jsem se rozhodl, že ho aspoň využiju. Ve vesnické ordinaci není po tomto ošetření taková poptávka, a tak jsem ho dosud použil jen dvakrát. Bylo mi toho hanáckého Pražáka kvůli jeho ženě líto. Tak jsem řekl, ať pejska přivede hodinu před zahájením ordinační doby, že to provedeme. Zdůraznil jsem, že zákrok se provádí v narkóze a před ní musí být dvacet čtyři hodin hladovka. Když jsem psa po vyšetření uspal, pustil jsem se do práce. Otryskal jsem řezáky a vidím, že pes nedýchá. Začal jsem s umělým dýcháním a nic. Vrazil jsem akupunkturní jehlu do čenichu a zase nic. Pokračoval jsem v masáži hrudníku a sledoval, jak mužíček stojí schlíple s vyděšenýma očima.

Mezitím zvonil telefon a do ordinace strkali hlavy netrpěliví klienti, že chtějí jen lék na odčervení a nemají čas čekat. Byl jsem na ně nevlídný. Na čele mi vyvstal smrtelný pot, když jsem zjistil, že došlo k srdeční zástavě. Nasál jsem do stříkačky adrenalin, vyměřil místo pro nitrosrdeční injekci a všiml si, jak jinak růžolící mužíček zbledl a pomalu se sesouvá k zemi v koutě ordinace. To mi scházelo, aby mi kromě psa v ordinaci exnul i jeho majitel. Odhodil jsem stříkačku, namočil ručník a jím třel spánky zkolabovaného. Pomalu přicházel k sobě. Přinesl jsem z čekárny židli, přitom poslal do háje všechny, kteří se chtěli jen na něco zeptat. Muž už sedící na židli se napil nabídnuté Pepsi Coly, pomalu získával barvu a pronesl pro mne nepochopitelnou větu: „Bylo by zajímavé, kdyby se neprobudil“. „Tak ten chudák neví, že pes už nežije, jestli on se nepomátl, že by mozková mrtvice? “, blesklo mi hlavou. Ohlédnu se a nevěřím vlastním očím, ten pudlík na stole už zvedá hlavu. Příroda je mocná, napadlo mne. Zároveň jsem se zamyslel nad výrokem mého klienta. Patrně bych se nedoplatil. Kromě ceny tohoto psa by větší část představovala položka za psychickou újmu spolumajitelky. V ošetření jsem nepokračoval, vždyť vybělené měl pes alespoň řezáky, které jsou nejvíc vidět. Nakonec jsem byl rád, že to tak dopadlo. Vždyť jsme tam mohli zůstat všichni tři, protože i já z nastalé situace mohl skončit s infarktem. Už vidím, jak by se ve večerním zpravodajství televize objevil titulek - tři mrtví ve veterinární ordinaci.

Přes tento nepříjemný zážitek se Beník, jak se ten pudlík jmenoval, objevil v mé ordinaci se svým majitelem ještě dvakrát. Až jednou přišel ten hanácký Pražák se štěnětem křížence německého ovčáka. U Beníka prý na té známé pražské klinice diagnostikovali metastázy tumoru prostaty, tak ho nechali utratit. Po tomto drsném zážitku jsem se zařekl, že už nikdy nebudu provádět zákroky spojené s narkózou sám a nikdy nedovolím, aby mi klient v ordinaci během zákroku dělal společnost. Ale toto předsevzetí jsem stejně nedodržel.

Toho strojního inženýra jsem znal ze schůzek rodičovského sdružení, když jeho dcera a můj syn chodili na měšťance do jedné třídy, a pak jsme se víc poznali při nácviku na spartakiádu a společném pobytu v Praze, kdy jsme vedle sebe cvičili v roce 1985 na Strahově. Dlouho jsme se neviděli, když jednou zavolal, že by potřeboval vykastrovat jezevčíka, že k němu koupili fenku stejného plemene, ale vzhledem k velkému zaneprázdnění si nemohou dovolit štěňata. Řekl jsem mu, že to není problém, ať přijde hodinu před ordinačními hodinami, pes musí mít den hladovku.

I když jsem psa před narkózou vyšetřil a nic nezjistil, bylo mi divné, že hluboká narkóza nastoupila nezvykle brzy. Psa jsem vyvázal, připravil operační pole, uchopil skalpel a viděl, že pes nedýchá. Několikrát jsem potáhl jazyk, pes se nadechl a pak dlouho nic. Do čenichu jsem vrazil jehlu a pořád nic. V pravidelných intervalech jsem stlačoval hrudník a pořád nic. Mezitím opakovaně zvonil telefon, naštěstí Jožka, jak se ten inženýr jmenoval, všechny vzkazy, mezitím i ten, že musím přijet ještě dnes na kravín k ulehlé krávě, vyřídil. A také srovnal klienty, kteří nemohli čekat, protože spěchali. Nevím, jak dlouho jsem kříšení prováděl, ale cítil jsem, jak mi po čele stékají kapky potu. Cítil jsem se trapně, ale nemělo cenu dál pokračovat. Zeptal jsem se: „Na kolik si ho, Jožko, ceníš?“ Byl jsem připraven uhradit cenu psa včetně psychické újmy celé rodině. Než však Jožka odpověděl, pes se sám nadechl a začal spontánně dýchat. A já kastraci dokončil. Tak rychle jsem to nikdy nestihl.

Ale do stresové situace se můžete dostat, i když nejste v ordinaci sám. Zavolal mi kamarád, bývalý spolupracovník z družstva, že jeho známý má bernského salašnického psa, který je agresívní a někde se dočetl, že by se po kastraci mohl zklidnit. Přijel v ordinační dobu, psa jsem vyšetřil a objednal ho na kastraci v den, kdy bude se mnou v ordinaci kolega, který mne bude zastupovat, až já půjdu na koncert Moravské filharmonie s houslovým virtuózem Hudečkem. Sehnal jsem lístky jen na stání na balkon. Chtělo to však přijít včas, aby člověk mohl zaujmout místo s dobrým výhledem. Jedno takové jsem tam měl už několikrát vyzkoušené. Do ordinace jsem přišel už v obleku a motýlku. Partnerka Renata už v kabátě nahlížela z venku do ordinace a významně mi ukazovala na hodinky. Všechno probíhalo hladce, končili jsme. Kolega pronesl svoji oblíbenou formulku: „Opět jsme zvítězili“ a s furiantským „a je to“ přestřihl semenný provazec pod jeho ligaturou. Oba jsme zbledli. Semenný provazec se vtáhl do tříselného kanálu, z kterého začala vytékat krev. Snažili jsme se provazec kochrem (klíšťky s úchytovými konci) vytáhnout, ale nešlo to. Mezitím Renata začala důrazně klepat na okno, ale já jsem nemohl utéct. Nacpali jsme do tříselného kanálu krev stavící prostředek, ucpali ho tampony, navíc přidali injekční Pambu, prostředek zabraňující vnitřnímu krvácení. Víc jsme udělat nemohli. Na koncert jsme přijeli včas. Lepší místo na stání jsme si nemohli přát. Byl jsem rád, že na můj pozdrav kývnutím hlavy reagovala moje klientka, takto violončelistka filharmonie, která mne při poslední návštěvě v mé ordinaci zpražila, že se s některými klienty dlouho vybavuju. Ale ono to nejde starého člověka, který přišel s králíkem nebo kočkou, nevyslechnout. Nejnáročnější na čas jsou holubáři. Byl jsem rád, že už se na mne nezlobí. Měl jsem z celého večera dobrý pocit, jednak z neopakovatelného prožitku s tak slavným a přitom skromným houslovým virtuózem, jednak z nečekaného setkání s přáteli, s kterými jsem se neviděl víc než třicet let. Úplně jsem zapomněl na komplikaci, která se nám stala při kastraci toho salašníka.

Po návratu domů jsem na mobilu zjistil, že mi jeho majitel opakovaně volal. Když jsem ho vytočil, řekl, že pes pořád krvácel a že je s ním na jedné klinice a předal mi mého kolegu. Tomu jsem se přiznal, co se nám povedlo, on se jen zeptal, co všechno jsme aplikovali. Celý týden jsem na toho psa musel myslet. Dokonce se mi o něm zdálo a on ve snu uhynul a jeho majitel mi vymlátil okna do ulice. Nakonec jsem to nevydržel a zavolal majiteli, že se s ním chci vyrovnat. Souhlasil. Když jsem přijel na smluvenou schůzku, salašník mne vítal jako starého známého. Poseděl jsem s majiteli psa skoro dvě hodiny. Probrali jsme všechno možné, od zdraví přes výchovu dětí, on mi vyprávěl o problémech v podnikání, měl malou stavební firmu. Paní, která pracovala jako zdravotní sestra na hematologické klinice, mi vyprávěla, jak stresující je vidět nešťastné lidi, kteří musí jejich kliniku využít. Uhradil jsem jim náklady na týdenní léčbu psa na klinice. Když jsem jim chtěl uhradit ještě něco navíc, kategoricky to odmítli. Když jsem odjížděl, měl jsem dobrý pocit z toho, že můžu zase klidně spát a možná získal i nové přátele. Ona medicína není jen o umění léčit, ale i o umění zacházet a domlouvat se s klientem.