Jak jsem tvořila předvoj feminismu na poli veterinární medicíny

Jsem pamětnicí oněch prehistorických časů, kdy Mrtvé moře bylo ještě nemocné, hnědé uhlí vzrostlou plavuní a žena v terénní veterinární praxi zjevem zřídkavým, ba raritním. Projevily se důsledky časného dětství stráveného v kravínech, když maminka pracující v laboratoři SVÚ, brala mě s sebou do práce, a abych se nezaběhla, zabezpečila mne společností telat. Na konci odběrového dne jsem byla vytažena z kotce, omyta od telecího průjmu a odvezena domů. Bylo to mnohem lepší než školka. Nechali mě podrbat bejka a mladistvé laborantce jsem sdělila, že ta KVÁVA MÁ VOZUM, NEBOJ! Takže jsem chtěla být veterinářem v terénu, u velkých zvířat, ostatně krom veterinářů jsem znala okrajově jen řezníky. Existence jiných, pohodlnějších a dobře honorovaných profesí mi zůstala utajena.

Uběhla léta, a my se střihem přenesme k začínající veterinářce, nově angažované jistým zemědělským družstvem tradičního střihu, jehož předseda setrvačností občas sklouznul k oslovení soudružko. První případ mi obstaral působivou scenérii – šlo o výhřez dělohy. Vstoupila jsem do čtyřřaďáku, a tam stálo ouhledně nastoupeno alespoň deset družstevníků. Pane jo, podotkla jsem v duchu uznale, zde mají ale skvělý personál, všichni jdou pomáhat. Po chvíli bylo jasné, že proto tam nejsou. Ha, už vím! To oni se jdou podívat, zda to drobná žena dokáže! Ani proto tam nebyli.

Pravdu se mi zootechnik, milý vlídný pán, odhodlal sdělit až po půl roce. Kolega, který v onom místě působil přede mnou, se na podobné zákroky svlékal do půl těla, jsa tradicionalistou. Tedy osazenstvo kravína řešilo, zda se svléknu také, a když zjistili, že ne, sebrali se, odešli, a nechali mne osiřelou s nebohou dojnicí a zootechnikem, který nenápadně škytal smíchy. Dělohu jsme v pořádku umístili, což o to. Dnes by se báli, že se svléknu… ten čas ale letí, že áno.

Jindy v předklonu umývám nástroje v kbelíku, náhle mne někdo s rozmachem plácne přes zadnici a ozve se bodré zařvání: NAZDAR DĚVČE, PREJ JE TADY NĚKDE DOKTOR?! Narovnala jsem se, nasadila výraz pokud možno důstojný a špitla: TO JSEM JÁ. A pán řekl, ať si z něj nedělám šoufky a odešel si stěžovat předsedovi.

Ovšem korunu tomu nasadila jiná vyhřezlá děloha, která, neváhám to tak nazvat, vstoupila do dějin. Trvám na tom, že něco podobného se s největší pravděpodobností v rámci kontinentu, ne-li celosvětově, nikomu nepřihodilo a pokud se mýlím, neprodleně mi to hlaste. V té době se vyskytovala v zemědělských podnicích menší přehršel zahraničních pracovníků ze zemí bývalého Sovětského svazu. Mezi nimi se v místě mého působení objevil vzrostlý hoch divokého vzezření, který tvrdil, že je veterinář, a skutečně jevil jisté odborné znalosti a dovednosti. Při těžších porodech, výhřezech a podobných akcích se znamenitě hodil, nepopírám. Jala jsem se s ním jednat jako s kolegou, což si potomek donských kozáků vyložil mylně jako projev osobní přízně. Zárodek dramatického konfliktu byl na světě.

Jednoho potemnělého zimního večera opět reponuji vyhřezlý uterus, pravnuk Stěnky Razina pomáhá, děloha neochotně zajíždí zpět do útrob. Vsunuji ruku za ní, rovnám děložní roh, pomocník činí totéž, a pak!! Pak uvnitř krávy cítím, jak mne ten neblahý postsovětský migrant vilně hladí po předloktí. Chápejte, sexuální harašení v kravské děloze! Jediný zaznamenaný případ! Tak mne to vykolejilo, že jsem ho do holeně nakopla až s nepatrným zpožděním, a naštěstí díky neprůhlednosti krávy zůstal incident zemědělské veřejnosti utajen.

Nepovšimnut zůstal tehdy i můj výzkum neprobádaných otázek jako: ČÍM ODSTRANIT PACH ZAMŘELÉHO LŮŽKA PŘED RODIČOVSKÝM SDRUŽENÍM či KOMPETITIVNÍ INHIBICE PRASEČÍHO HNOJE ZA POMOCI SAVA, KOKOSOVÉHO ŠAMPONU A DEODORANTU ZNAČKY FA.

A kolem zuřila devadesátá léta a Franta Mrázek budoval své impérium.