| Časopis Zvěrokruh 3/2022 | Pro praxi |
| 
| aneb konstruktivní a destruktivní hádka Text: Věra Ansorgová Ilustrace: Věra Ansorgová |
Když se po náročném dni vracíte unaveni z ordinace, jste náchylnější k hádce – i maličkost vás dokáže rozhodit, možná se vracíte s vnitřním přetlakem (naštváním), který má tendenci k vybití, a tím se vaše pohotovost pro hádku zvyšuje. Někdy se tomuto stavu lidově říká, že chytáte na první našlápnutí. Tím pochopitelně trpí vztahy, které jsou podle mého názoru tím důležitější, čím náročnější práci člověk vykonává.
Žádný dlouhodobý vztah se neobejde bez hádek, proto vám přináším pár tipů, jak se (ne)hádat, aby tyto konflikty neničily vaše vztahy.
Hádky jsou přirozenou součástí našich vztahů. Velké hádky jsou obvykle bilanční situací, prostorem pro změnu, otevřenost a také pro růst. Někdy jsou ověřením naší důležitosti pro druhého člověka, ale neměl by to být cíl toho, proč se pohádat. To se někdy objevuje v párové terapii – pár zjišťuje, že se hádá a nikam je to neposouvá, až zjistíme, že jeden z partnerů je schopen projevit emoce až „na hraně“ vztahu – typicky po velké hádce. Ten z partnerů, který potřebuje od svého protějšku emoce, je pak nevědomě posilován takové hádky vyvolávat, protože jinak (jak řekla jedna klientka) „z toho emočního polena jiskru nedostane“. Hádky jsou konstruktivní a také destruktivní – mohli bychom je umístit na určité kontinuum, protože ne vždy lze jasně říci, o kterou z nich právě jde. Rozlišení je tedy spíše orientační.
Konstruktivní hádka je ta, kde se snažíme najít kompromis férovou cestou – bez toho, abychom náš protějšek v hádce zranili, urazili, pokořili nebo mu to jinak nandali. Cílem je dohodnout se, pochopit pohled toho druhého a domluvit řešení, ne rozdávat rány.
Destruktivní hádka je opakem, který na úvod charakterizuji několika ilustrativními větami (podpásovými), které druhého nastartují do emocí a zraní: „Jsi stejná jako tvoje matka.“ (kterou nesnášíte)
„Takhle je to s tebou vždycky, to byla zásadní chyba, že jsem si nevzala…“
„Maminka mě před tebou varovala, že já ji neposlechl/a.“
„Všichni to říkají.“
„Ani se nenadechuj, teď mluvím já.“ (po dvouhodinovém monologu, kdy chcete/musíte jít už na WC). 
Sečteno podtrženo – co se v destruktivní hádce většinou děje a do konstruktivní hádky to nepatří: • vytahování starých křivd, které nesouvisí s problémem řešeným tady a teď
• zobecňování – užívání slov jako „nikdy“, „vždy“
• argumentace míněním druhých lidí
• útoky na osoby blízké, které má druhá strana ráda a nesouvisí s aktuálně řešeným problémem
• odfrkávání, oči v sloup a další prvky zejména neverbální komunikace dávající najevo, že sdělení druhé strany nebereme vážně
• ponižování či nadávky Co naopak obsahuje konstruktivní hádka: • odehrává se v čase a na místě k tomu smluvených oběma stranami, ideálně o samotě a co možná nejdříve po kritické události
• hovoříme o pocitech, které v nás chování druhého člověka vyvolalo (naštvalo mě, bolelo mě na místo: ty jsi mě naštval, ty jsi….)
• pokud je to možné, nabídněte variantu řešení, která je pro vás v pořádku
• druhá strana se má možnost k celé věci vyjádřit
• uznání pohledu druhého člověka či upřímné uznání vlastní chyby. Pokud si nejste jistí, zda se dobře chápete, ujistěte se, zeptejte se. Na závěr hádky by mělo přijít pomyslné vyčištění atmosféry, někdy pomáhá ocenění druhého člověka například už za to, že k vám byl při hádce upřímný. Může se to zdát jako sci-fi, ale i hádání a argumentace je umění, kterému se většina z nás (minimálně těch, kteří chtějí mít kvalitní mezilidské vztahy) učí celý život. Seznam použitých zdrojů:
Dlabal, M.: Komunikace v pomáhajících profesích. Portál, 2021
Plaňava, I.: Průvodce mezilidskou komunikací: přístupy – dovednosti – poruchy. Grada, 2005 |
