Jak zaujmout a udržet si veterináře v koňské praxi (II. část)

Zatímco všichni mluví o nutných změnách v koňské medicíně, někteří praktici nám dali možnost nahlédnout, proč a jaké věci je potřeba změnit. Pokračování z minulého čísla.

Nedostatečné vedení mladých lékařů

Absolventka ročníku 2018, která chce zůstat v anonymitě, zanechala práce v koňské praxi v roce 2020. Stalo se tak po těžkém začátku, který nenaplnil její očekávání. Po škole začala internshipem, ale rychle zjistila, že je to pouze pozice veterinárního technika, s nulovým vedením a předáváním zkušeností, byť jí původně byly slibovány.

Po několika vyčerpávajících měsících rezignovala a přijala práci v praxi soukromého veterinárního lékaře. Naneštěstí objem práce nedokázal uživit dva veterináře, částečně i kvůli nízkým účtovaným cenám. Navíc tato praxe neměla žádný systém střídání služeb na telefonu ani pravidelné dny volna, takže vlastně byla na telefonu pořád.

Po roce nadměrného stresu, trápení a zodpovědnosti, tato mladá lékařka opět změnila místo a začala pracovat jako kontrolor masa pro USDA, kde pracovala šest měsíců, než našla práci v praxi malých zvířat.

Její stres byl primárně způsoben nedostatečným praktickým vzděláváním, které potřebovala získat v základních klinických dovednostech již při studiu na škole a následně při internshipu. Místo toho se cítila, jako by selhala. Cítila se, jako by neměla žádnou podporu, nikdo neocenil její těžkou práci a nikdo ji neujišťoval, „že to dělá dobře“. Přestože byla zklamaná negativními pocity a zkušenostmi během svého působení v koňské praxi, jednoho dne by se k tomuto oboru chtěla vrátit. Nicméně říká: „Nevrátím se, dokud neuvidím, že došlo k potřebným změnám nebo pokud nebudu moci pracovat v praxi, kde já budu tou změnou.“

Není zrovna z těch, kdo by si stěžoval a nehledal řešení. Poznamenává, že cesta, jak pomoci mladým koňským veterinářům, zahrnuje pevná pravidla pro internshipy. Další možností je databáze videí s praktickými návody pro základní úkony, jako jsou např. extrakce vlčích zubů, vyšetření zubů, přístup ke kloubním aplikacím, umístění subpalpebrálního lavážního systému (SPL), výplach nasolakrimálního kanálku, provedení diagnostického svodného znecitlivění, návody pro různé typy obvazů či přiložení kastu.

Také se zasazuje o vytvoření bezpečného místa/diskuzního prostoru, kde by bylo možné se spojit s ostatními, kdo zažívají stejný stres, a které by umožnovalo navázat kontakty se zkušenými lidmi v oboru, což by umožnilo diskusi o případech z praxe. Jako další cítí potřebu rozvinout vzdělávací kampaň, která by zbavila majitele koní předsudků a podpořila respekt k odborníkům ve veterinární praxi.

Koňští veterináři mladé shazují

Další bývalá koňská veterinářka, která si nepřeje být jmenována, nyní zaměstnána jako konzultantka, říká: „Život musí být, sakra, mnohem lepší.“ Po promoci se tato veterinářka se svým manželem přestěhovala, aby mohla pracovat jako specialista v oboru sportovní medicíny koní. Následující roky popisuje jako „nejdrsnější vztah ve svém životě“. Svěřila se, že trpěla tak vážnými depresemi a úzkostmi, až jí učitelé z veterinární univerzity, se kterými byla v kontaktu, doporučili, ať urychleně změní svou práci.

Kvůli nemožnosti konkurence (pravidlo platící v USA) a skutečnosti, že v místě zaměstnání se svým manželem zakoupili dům, se to snažila nějak vytěsnit. Ale nakonec tuto práci opustila a začala pracovat v praxi malých zvířat, kde měla dvojnásobný plat a sedm týdnů dovolené bez pohotovosti a jakékoli zodpovědnosti být „na telefonu“.

Aktuální situaci v oboru popisuje tak, že koňští veterináři „žerou své mláďata“. Veterinářům doporučuje, aby si při hledání místa v koňské praxi nebo internshipu vyhledali bývalé zaměstnance a ptali se jich na jejich zkušenosti a zda stále pracují v koňském oboru.

Pohotovost

Erica Lacher, DVM, majitelka praxe z Gainesvillu na Floridě, pociťuje frustraci z toho, že nenachází snadnou cestu řešení pohotovosti. Sama se snažila k pohotovostní službě přistupovat jinak. Snažila se ji zastřešit a nabídnout dalším veterinářům pokrytí v oblasti jako možný způsob zisku.

Ačkoliv se snažila najmout „specializovanou pohotovostní společnost“, která by pracovala od pátku do pondělí, tato pozice se nezaplnila, takže to znamenalo větší pracovní vytížení pro její tým.

Díky potížím najmout si specializovanou společnost, zkusila vést a vzdělávat místní studenty tak, aby si „vychovala veterináře od začátku“. Dnes, ve snaze zvýšit efektivitu práce, uplatňuje v praxi model, kde koně přicházejí za veterinářem, a ne veterinář za koňmi. Spolu s několika dalšími veterináři, kteří působí ve stejném regionu, cítí, že to byla správná volba.

Dalším důležitým nástrojem správného managementu je podle Lacher centralizované plánování návštěv veterináře podle lokality. Její recepční využívá Google mapy, aby zefektivnila plánování schůzek.

Diskuze na téma, jak si udržet veterináře

V živé diskusi na téma „jak si udržet veterináře“ na facebookové stránce Equine Vet2Vet, jeden z veterinářů říká: „Neviním nové absolventy z toho, že takhle to nechtějí.“ Další odpovídá: „Je to pravda, pokud nežijete a nedýcháte pro koně a jezdectví, je to těžké.“ Třetí reagující píše: „Odhodlání může pomoci, ale nechcete být chronicky rozlámaní, upracovat se do úplného vyčerpání, a mít operovanou páteř a vyměněné oba kyčelní klouby v 48 letech.“

Další říkají: „ale proč tedy náš obor necháváme takový, že jen ti nejodhodlanější mohou“… „jen ti nejotrlejší z otrlých“…. „když na to budeš mít, můžeš…“, „….myslíš, že teď na to máš?“. „A možná se vám to líbí teď, ale co za 10 nebo 20 let? Nemůžeme k tomu zůstat připoutaní věčně. Něco musíme předat dál, protože buď přijdeme o rozum nebo o práci. Nikdo nemůže žít a dýchat jen pro jednu věc.“ „Pravděpodobně ti nejlepší odborníci…nejvíce talentovaní lidé…budou odcházet a brát lepší práci. Pokud chceme konkurovat stejně jako v jiných veterinárních oborech, musíme se zlepšit.“

Nemůžeme opomenout fyzickou náročnost koňské praxe. Možnost akutního poranění je vysoká. Běžným problémem veterinářů jsou chronická zranění v důsledku přetížení a chronického opotřebení.

Další bývalá nadšená koňská veterinářka píše: „Nejdřív jsem byla na internshipu a potom jako zaměstnanec v praxi pouze pro koně. Něco z toho bylo naprosto výjimečné a něco ne. Myslím, že časový rozvrh a plat jsou největšími problémy, jak si veterináře udržet. Jak koňští, tak malozvířecí veterináři končí školu s podobným zadlužením, nicméně rozdíly v platech a časové zátěži v praxi jsou neporovnatelné.“

A pokračuje: „Jako internistka jsem byla na telefonu 24/7 a měla jsem jen čtyři volné dny v měsíci. Jako společník ve sdílené praxi tří veterinářů jsem byla na telefonu dva dny v týdnu a každý třetí víkend. Pro srovnání, většina veterinářů v praxi malých zvířat má minimum pohotovostních povinností. Když jsou doma, můžou dělat, co chtějí, aniž by se trápili prací. Můžou jít do kina!“

„Pracovala jsem pro muže, který byl skoro v důchodu a sobecký,“ pokračuje. „Můj časový plán se pravidelně bez upozornění měnil, aby se přizpůsobil jeho plánům. On pracoval jen na částečný úvazek, a proto mu připadalo oprávněné, že je na telefonu méně času, navzdory faktu, že jsem měla ve smlouvě, že služby na telefonu si rozdělíme rovným dílem.“

„Technicky vzato, praxi vlastnili dva senioři stejného věku, ale já to často nevnímala, protože hlavní šéf kontroloval všechno. Byla jsem najata jako společník, ale nikdy jsem nebyla považována za člena týmu. Nikdy mě nenechali udělat nějaké rozhodnutí nebo změny, které se týkaly chodu praxe. Nikdy se mě ani nezeptali na názor, když bylo potřeba vyměnit moje pracovní auto.“

Navíc dodává: „Už jsem viděla hodně příspěvků, kde si veterináři stěžují, že nebyly dodrženy sliby a pracovní smlouva ze strany zaměstnavatelů. Mám pocit, že u starších majitelů praxí je mnohem pravděpodobnější, že budou zaměstnance nějak zneužívat. V mentalitě je tu silně zakotveno: Já dostal na zadek, když jsem byl mladý, tak teď je řada na tobě se obětovat.“ „Chci, aby bylo jasné, že jsem velkým zastáncem toho, že vlastníci praxe mají určitá práva, a proto je nechci přímo srovnávat se společníky ve sdílených praxích. Ale pokud vlastníci využívají výhody, nesmí to být zároveň trestem pro mladší zaměstnance. Například, pokud objem práce pokryje práci tří veterinářů a vlastník chce pracovat jen na částečný úvazek, potom by měl najmout čtvrtého veterináře, který zajistí dny, kdy on už pracovat nebude. Když chtějí sami sobě dávat enormně vysoký plat, nemohou se společníky zacházet jako s otroky, aby vydělali peníze navíc, které tento náklad pokryjí.“

„Stáří nás také čeká. Jen proto, že jste staří, není důvod, že musíte mít každé Vánoce volno. Neznamená to, že si budete přednostně vybírat dovolenou a kdokoliv další si může trhnout nohou.“

Oboustranné výhody

Myšlenka „platby svých členských poplatků“ společníky a použití business modelu, postaveného na bedrech mladých zaměstnanců se musí stát minulostí. Internshipy musí vytvářet vzájemné výhody – nižší platy pro nové absolventy, ale zároveň robustní program s předáváním potřebných dovedností.

Špatná pověst mnoha koňských internhispů vyvolala nechuť k tomuto oboru u velkého počtu veterinárních studentů. Jak jeden mladý veterinář poznamenal, „Slyšel jsem hodně mladých veterinářů si stěžovat, že byli během internshipu vystaveni zneužívání“.

„Máme mnoho praxí, které využívají výhod levné práce a neplní pracovní dohody. Byl jsem na pohovoru v praxi v Texasu, která mě ohromila. Měli tam tři internisty, kteří nastupovali na konci studia. Měli je jako náhradu za techniky. Neměli žádný pomocný personál, který by pracoval po ordinačních hodinách, takže internisti měli svůj časový rozvrh přes den a potom ještě museli pracovat jako technici přes noc.“

„Sledoval jsem ošetření koně s kolikou, od začátku do konce. Internistka zavedla kanylu, zavěsila infuze a sepsala papíry. Do samotného postupu nebyla vůbec zapojena. Další internistka jen jednoduše a suše poznamenala, že její šéf je pitomec.“

„Takovým praxím by nemělo být dovoleno, aby nabízely internshipy,“ pokračuje. A z jejich pochybení by měly být vyvozeny důsledky.

„Měla jsem štěstí, že jsem měla příležitost pracovat jako internista ve skvělé praxi, čehož si vážím. Nicméně uprostřed hříběcí sezóny jsem byla tak vyhořelá, že jsem v té chvíli nenáviděla celý svůj život,“ říká. „Jediná věc, která mě držela pokračovat dál, bylo vědomí, že přijde den, kdy to skončí. Tyhle záležitosti by se měly zlepšit. Můžete dát mladým veterinářům skvělé vzdělávání, aniž byste je zlomili.“

pokračování příště