Jedné mrazivé zimy

Protože, jak praví klasik, vlivem únavy „není dnes větru v mlýnech mé mysli“, a také že nový rok má se začít v rozpoložení veselém, vykradu dnes sama sebe a použiji prastarou příhodu v recyklované verzi. Snad se nepohoršíte..

Je to již řada let, byla jsem ještě (celkem) mladá a nadšená a odolná a tak. A taky tenkrát ještě v zimě sněžilo. Vozívala jsem od listopadu v autě lopatku a smetáček a tvrdila, že u Kostelce začíná Chamonix.

Jednoho dne večer, to už jsem skoro spala, nezaklepal na okno žádný vystrašený soused jako v tom songu, ale zazvonil telefon někde až směrem na Sedlčany, což je v zimě skoro nejhorší destinace krom jednoho statku u Janovic. Sněžilo, namrzalo, ale jakýsi poník se válel po zemi a měl zřejmě koliku, tak jsem se obalila teplým prádlem a jela. Cesta strašná, půlka ve smyku, nikde silničář, sem tam vlk, hustě chumelilo, po těch šedesáti kilometrech jsem měla oči až na předním skle. Nicméně, našla jsem ves i penzion na kraji, pak ovšem můj kognitivní systém začal hlásit error, neboť na penzionu visel velký růžový neonový poutač s nahatou ženskou. Počala jsem být roztrpčena a nadávat na své kamarády, neb vyslat někoho v noci šedesát kiláků v chumelenici do bordelu, abych se pobavila, mi přišlo jako příliš černý humor i v intencích veterinární praxe.

Chystala jsem se vlézt zpět do vozidla a začít se smekat k domovu, když z penzionu vyběhl zvláštní chlapík, mával rukama a volal: JSTE TADY SPRÁVNĚ, JSTE TADY SPRÁVNĚ, PANÍ DOKTORKO, VÍTE, TOMU KONÍČKOVI NENÍ DOBŘE...MY TO TADY MÁME V TAKOVÉM RUSTIKÁLNÍM STYLU, MÁME I OVEČKY...a odvedl mě do vkusně vyadjustované stájičky, kde malý hřebeček trpěl břišní bolestí, obklopen stádečkem ovcí a skupinkou sexuálních dělnic v pracovním oděvu. Jasně se pamatuji, že jedna měla takové ty střapečky na bradavkách a můj tehdy mladistvý psík ji za ně, tedy za ty střapečky, žertovně tahal. Děvčata mi asistovala a sdělovala mi obligátně, že také chtěla být zvěrolékařkami a já bych řekla, že se jim to skoro splnilo, dobytek jako dobytek. Bylo tam příjemně teplo. Občas nakoukl někdo z klientů či personálu, ale nevměšovali se. Otázku, nač zde mají toho poníka či dokonce ovce, jsem raději spolkla v obavě, že získané informace bych neuměla zpracovat bez duševní újmy.

Donesli mi svačinku a kávu.

Děvčata se zřejmě prostřídala na šichtě a přišla jiná děvčata, která se divila stejně, jako ta první.

Pak už byl koník zdráv, já se sbalila, popřála hodně štěstí a pracovních úspěchů a napsala účet. Bordelpapá briskně zaokrouhlil částku na pět tisíc a když jsem se bránila, že je to moc, pravil s knížecím gestem: Byla jste tu takovejch hodin, paní doktor. U NÁS BYSTE SI ZA HODINU VYDĚLALA VÍC.

Ano, občas si na tu větu vzpomenu.

A taky mi řekli, že moje číslo mají od NAŠEHO SPOLEČNÉHO ZÁ- KAZNÍKA.

Přeji vám, drazí kolegové, úspěšný rok 2022 s odpovídající hodinovou sazbou :-)