Jsem v pohodě, ve stresu, nebo už jsem vyhořel/a?

V poslední době slýchám jako zaklínadlo větu „jsem ve stresu.“ Člověk tím většinou míní to, že mu není dobře/ /nestíhá, nebo v souladu s překladem z anglického stress, že se cítí pod tlakem. Stres má mnoho definic a velká část z nich není ve shodě, co to stres přesně je. Definice, které se nedá nic vytknout, je, že stres je situace, při které je zvýšená hladina adrenokortikotropinu. Z dalších definic je to reakce organismu na situace, kdy máme pocit, že nemáme možnost zvládnout nároky, které na nás klade prostředí (Pešek, Praško, 2016).

S distresem, tedy stresem, který negativně ovlivňuje naše zdraví, je úzce provázán syndrom vyhoření, oba tyto pojmy jsou popsány v dalším textu.

Eustres a distres

Eustres a distres jsou dvě základní kategorie stresu. Eustres zažíváme v situaci, kdy jsme pod tlakem, požadavků okolí, ale máme možnost situaci ovlivnit. Distres je negativní stres v situaci, kdy situaci nemůžeme (nebo to tak alespoň vnímáme) ovlivnit – nemáme možnost ovlivnit pravidla hry. Eustres má za následek obvykle to, že jsme rádi, že jsme situaci zažili, dokázali jsme sami sobě své kompetence a schopnosti. Distres naopak může mít z dlouhodobého hlediska negativní dopady na naše tělo i duši.

Eustres a distres jsou termíny vypůjčené z výzkumu na zvířatech – jednalo se o výzkumy fenoménu zvaný naučená bezmocnost. Pokud pes dostával například na jedné straně desky elektrické šoky do tlapek, mohl přejít na druhou stranu desky, kde šoky nedostával – dostal situaci pod kontrolu – zažil eustres. Pokud ale výzkumník začal dávat elektrické šoky kdekoliv na desce, pes postupně přešel do apatie, protože nedokázal utéci, nebo situaci vyřešit tak, aby elektrické šoky nedostával – zažíval distres (Baštecká, Mach, 2015).

Elektrické šoky se nám v každodenním životě nedějí, přesto můžeme podléhat pocitu, že nad událostmi nemáme moc. Opakovaně zažívaný distres nás může dovést spolu s dalšími faktory až k syndromu vyhoření. Syndrom vyhoření byl popsaný v roce 1975 Freudenbergem a zatím nepronikl do Mezinárodní klasifikace nemocí. Projevy jsou až na několik výjimek shodné s projevy deprese, i když mu předchází na rozdíl od deprese konkrétní průběh. Podle odhadů 20–30 % osob, které pracují s lidmi, prodělá během života syndrom vyhoření.

Syndrom vyhoření

„Syndrom vyhoření je stav celkového vyčerpání v důsledku dlouhodobého intenzivního stresu, vyskytuje se hlavně u lidí, kteří jsou pravidelně v kontaktu s jinými lidmi. Syndrom vyhoření vzniká jako souhra rizikových faktorů v osobnosti jedince, v pracovní sféře a v mimopracovním životě – projevy syndromu vyhoření zasahují oblast myšlenek, emocí, těla i chování“ (Pešek, Praško, 2016).

Rizikovým faktorem je podle mého názoru už samotné pomáhající povolání veterinárního lékaře, velká míra odpovědnosti a samotný fakt, že veterinární lékaři jsou obvykle lidé s láskou ke zvířatům – vysokou mírou empatie a s pocitem, že jejich práce je posláním. Aby student veterinárního lékařství zvládl už samotné studium, jsou zde předpoklady dalšího rizika, a to ambicióznost a perfekcionalismus.

Na straně prostředí je například rizikové nadměrné množství práce, nedostatek ocenění, nedostatečná finanční odměna a obtížní klienti. Je jich ale pochopitelně mnohem více.

Syndrom vyhoření je členěn do několika fází, které probíhají v tomto pořadí:

1. Člověk má energii na podání vysokého výkonu, ale cítí, že i při maximálním výkonu nedostává za své snažení dostatečné ocenění (pochvalu, dost peněz…).

2. Pocit přehlcení, nechuť něco dělat, požadavků je hodně a jedinec nemá dost sil, aby na ně zvládl adekvátně reagovat.

3. Chaos, úzkosti a pocit zneužívání ze stran klientů či vedení. Pocit naštvanosti se obvykle začíná projevovat i na venek, ztrácíme schopnost empatie.

4. Apatie – pocit, že už to nejde vydržet, nechce se mi nic dělat, nemám schopnost se k práci donutit, stejně ji nestihnu (Baštecká, Mach, 2015).

Pokud přijde do mé ambulance klient, je obvykle ve třetí, nebo čtvrté fázi. Typickým průvodním znakem toho, že jede rychlíkem do stanice Syndrom vyhoření, je to, že nedokáže prožívat radost, v práci mu nevadí šest hodin operovat, ale po operaci mu vadí 15 minut mluvit s majitelem zvířete, cítí se vyčerpaný, nesmírně unavený, má špatnou náladu, špatně spí, má somatické obtíže, které se dají řadit do kategorie těch psychosomatických, a pravděpodobně také pravidelnou docházku do místní vinotéky či tabáku.

Pokud klient přijde za terapeutem a vše naznačuje syndrom vyhoření, dostává jasnou instrukci, že je nezbytné, aby nepracoval. S takovým požadavkem obvykle nesouhlasí, protože většinou přichází s jinou zakázkou. Tou zakázkou je „udělejte se mnou něco, ať jsem schopný pracovat jako dřív.“ A když se neshodneme na dalším postupu, jde za psychiatrem, aby mu napsal léky.

Ve svém okolí mám naštěstí několik skvělých psychiatrů a nesetkávám se s tím, že by napsali hypnotika na spaní, anxiolytika na úzkost, antidepresiva na zlepšení nálady apod. Naopak ve shodě zastáváme možná trochu tvrdý názor, že člověk se potřebuje cítit špatně, jinak by nic nezměnil a za čas přišel ještě v horším stavu, možná dokonce se závislostí.

Tělo volá o pomoc a není řešení ho chemicky obejít, je to navíc zbytečné, když máme k dispozici způsoby, jak si pomoci přirozeně a z dlouhodobého hlediska efektivněji. Mojí optikou jde o jediný dobrý způsob. Tím, že si člověk vezme dovolenou, na které nepracuje (nebere pracovní telefony, neřeší pracovní resty, ani nekontroluje pracovní e-maily), má možnost poodstoupit. Někdy ani dovolená nestačí a je nutná pracovní neschopnost. Záleží na tom, jak daleko nechá jedinec situaci dojít, než ji začne řešit – ve které fázi syndromu vyhoření se nachází a jak dlouho už se v ní nachází.

Co byste řekli blízkému, který trpí syndromem vyhoření?

Situace by nebyla tak náročná, kdyby člověk trpící syndromem vyhoření měl na svůj stav náhled, tak tomu ale většinou není. Pokud dotyčný náhled na svůj stav má, je splněn nejdůležitější předpoklad pro léčbu. A co je další věcí, kterou je potřeba zmínit, je, že mít známky syndromu vyhoření nerovná se být úspěšný. Tento fakt může být pro okolí trpícího syndromem vyhoření možná přitěžující a někdy možná ulehčující. Jak říct někomu, kdo se ve své práci považuje za nepostradatelného (což je také jeden ze znaků syndromu vyhoření), že by možná bylo lepší, aby práce nechal, protože mu mimo jiné vlastně ani moc nejde?

Dobrou formulaci pro tyto případy by nejspíš i terapeut s loučí hledal, ale rada zní, pokuste se do formulace zahrnout obavu o člověka, případně to, co jemu samotnému vadí. Dotyčný možná jen nedává do souvislosti své zdravotní problémy s tím, kolik času tráví v práci. Také sdělení můžete pozitivně podpořit tím, že nabídnete pomoc. Samozřejmě jen tam, kde na ni sami máte kapacitu. Sdělení by mohlo být například toto „v poslední době hodně mluvíš o tom, že tě bolí hlava a zažívání. Je možné, že je to tím, že jsi tolik v práci? Moc si cením toho, jak ke své práci přistupuješ a jsi zodpovědný, ale nechtěla bych, abys to odnesl zdravotně. Můžu pro tebe něco udělat?“

Kolik toho denně po práci vypijete/vykouříte?

Na internetu najdete různé dotazníky týkající se míry syndromu vyhoření, ale nemějte pochybnosti o tom, že vám bude jasné, co zaškrtnout, abyste dostali pro vás žádoucí výsledek. Moje rada zní, neztrácejte tím čas.

Pro mě osobně je nejdůležitějším ukazatelem toho, jak na tom člověk se syndromem vyhoření je, hlavně to, jak tráví volný čas a kolik toho vypije/vykouří. Člověk, který je ve třetí nebo čtvrté fázi syndromu vyhoření, obvykle nechce po práci vidět další lidi, nemá náladu na sport nebo procházku v přírodě a hodně pije/ /kouří.

Protože se člověk se syndromem vyhoření cítí vyčerpaný, volí co nejsnazší způsoby toho, jak si krátkodobě ulevit – a tím je právě alkohol a kouření. A pokud se člověk nezastaví a neodstoupí včas, může se stát, že jedna lahev vína pro něj samotného na večer nestačí, pije sám, alkohol si schovává a může se snadno dostat do koloběhu závislosti. Postupně musí zvyšovat množství, aby se cítil alespoň trochu dobře. Tím už bychom se dostali k dalšímu tématu, kterým jsou závislosti, ale o tom třeba zase někdy příště.

Použité zdroje:

Baštecká, B. & Mach, J. (2015). Klinická psychologie. Praha: Portál.

Pešek, R. & Praško, J. (2016). Syndrom vyhoření jak se prací a pomáháním druhým nezničit. Praha: Pasparta.