| Časopis Zvěrokruh 4/2021 | Společenská rubrika - povídka |
Hana Kotrncová
| 
| | Do ordinace vstoupil pan Krbec s přepravkou. „Tož jsem vám přivezl Macka, má něco s očkem.“ Rozšafně postavil přepravku na vyšetřovací stůl. Pohledem z okna ordinace, která je v přízemí proti parkovišti, jsem seznala, že byli oba přivezeni. Kolem pana Krbce se totiž tvořilo jemně čichatelné slivovicové mikroklima. Kocour dřepěl v přepravce a poulil na mne jedno smaragdově zelené oko. Druhé se spíše podobalo rubínu. Moc dobře mu nebylo. Mohutný zrzek se ode mne nechal bez odporu vyjmout z přepravky. Taktéž vyšetření a následné ošetření nemocného oka proběhlo ve vzájemné kooperaci. Až jsem jej obdivovala, neboť probíhající zánět musel být bolestivý. Pan Krbec se mezitím pohodlně usadil na židli a „vedl řeči“, jak by napsal spisovatel Karel Poláček. Po ukončeném ošetření jsem nechala kocoura Macka vlézt zpět do přepravky a při tom jsem si všimla, že ta má polámané uzávěry. Chtěla jsem ji zpevnit převázáním, ale majitel prohlásil, že to není zapotřebí, rozloučil se a s přepravkou pod paží odešel z ordinace. Jakmile vyšel před budovu, začal se Macek dobývat ven. Chatrná bednička se rozskočila na několik částí a milý kocour zmizel na parkovišti pod auty. |
Nastala odchytová akce v nelogickém obsazení. Majitel pan Krbec stál opřený o auto a snažil se vyhodnotit situaci. Snacha, která jej přivezla, cynicky poznamenala, že věděla, jak tak dopadne, a stála taky. Cítila jsem, nevím proč, zodpovědnost za uprchlého pacienta, a proto jsem ulehla na zem a nasoukala se za Mackem pod auto.
V kocourovi se vzbouřila jeho hrdost. Nechal se přece dobrovolně chytit a přivézt do ordinace! Nechal se bez odporu nějakou snaživkou ošetřit, snesl zpětné uzavření do potupné klece, a teď ho někdo chce připravit o nabytou svobodu !!! To tedy ne! Cítila jsem, jak jeho zuby zaskřípaly o kloub mého palce a o záprstní kosti. Bolest byla tak náhlá, že jsem zařvala a prudkým zvednutím hlavy si přivodila vteřinovou komoci úderem o podvozek auta. Vytáhla jsem ruku i se zakousnutým kocourem. Visel na ní jak bulteriér na klacku. Pan Krbec ožil. S výkřikem: „Ty…. (zde se pípá)!“, chtěl Macka chytit. Ten bleskurychle přemístil zuby z mojí na jeho ruku se stejnou razancí. Chňapla jsem kocoura za kůži na krku, hodila jej do auta a zabouchla dveře.
Odpotáceli jsme se zpět do ordinace. Já kvůli bolesti, pan Krbec kvůli předchozí přípravné analgezii. Skloněna nad umyvadlem jsem pozorovala, jak se pod proudem vody mísí naše krev. „Doktorko,“ řekl pan Krbec, „na kontrolu nepřijdu. Bude lepší, když dojedete vy. Naleju vám dobru slivovicu. Ona dobře dezinfikuje.“ Asi to nebylo příliš profesionální, ale souhlasila jsem.
Doslov:
Za dva dny jsem odjížděla na týdenní lyžovačku s rukou zafixovanou v pásce a s antibiotiky v batohu. |
