Mikrobiologická diagnostika a její úskalí

Mimořádně zajímavá a možná až šokující je informace publikovaná teprve nedávno v jednom mezinárodním vědeckém časopise, ze které vyplývá, že poměr počtu mikroorganismů k eukaryotním buňkám v těle člověka je 10 : 1 ve prospěch mikroorganismů. Nemohli bychom tak každou systémovou aplikaci antimikrobní látky považovat paradoxně i za jistý akt sebepoškozování, či ublížení na zdraví a u zvířat za týrání?

Výsledky mikrobiologického vyšetření jsou a budou stále důležitým zdrojem informací pro každého klinického veterinárního lékaře. V rukou klinika jsou také neodmyslitelným nástrojem pro stanovení správné diagnózy onemocnění.

V praxi se však setkáváme i s jistými problémy, které z laboratorní diagnostiky plynou a které si doposud nikdo netroufl publikovat. Ty se pokusíme osvětlit a odpovědět na související otázky.

Kolegové v terénu si stěžují na to, že vyšetření trvá příliš dlouho. Je to oprávněné?

Mikrobiologické vyšetření se stále většinou odvíjí od jednodušších kultivačních metod, které jsou levnější, než třeba sofistikované metody molekulární. Vzorky se v laboratoři primokultivují na běžné, případně speciální selektivně diagnostické půdy, které se inkubují po dobu obvykle 24–48 hodin. Izolací podezřelých kolonií se získávají takzvané čisté kultury využívané následně k druhové typizaci a k testům citlivosti na antibiotika, což trvá dalších 18–24 hodin. Typizace izolovaného mikroba se provádí obvykle biochemickými testy a současně je stanovena i citlivost k antibiotikům. Inkubace těchto testů a jejich vyhodnocení trvá dalších 18–48 hodin. Délky a podmínky inkubace jsou zahrnuty ve standardních operačních postupech, které jsou pro každou laboratoř závazné. Pro zesílení nárůstu se navíc obvykle paralelně provádí i takzvané pomnožení vzorku v tekutých selektivních půdách a následné vyočkování na půdy pevné, což zabere 48–72 hodin. Proto je třeba na finální výsledek čekat nejméně 72 hodin.

Přesné stanovení zaměření laboratorního vyšetření klinickým veterinárním lékařem může do jisté míry urychlit dobu vyšetření, stejně tak i použití rychlých a přesných metod diagnostiky (např. latexových aglutinačních testů, MALDI-TOF, PCR). Požadování promptního oznamování výsledků by mělo být samozřejmostí.

Ale menší laboratoře jsou přece jen rychlejší

Menší soukromé laboratoře musí obvykle vzdorovat velkému konkurenčnímu tlaku ze strany velkých státních laboratoří, ale naopak nejsou tak zatíženy byrokracií, proto hledají cesty, jak zefektivnit proces zpracování vzorků, hodnocení nálezů a rovněž i komunikaci s privátními kolegy, aniž by ignorovaly standardní operační postupy a další předpisy.

Ale proč se někdy liší také nálezy v jednotlivých laboratořích?

Není vzorek jako vzorek. Představa, že dvěma stěrovkami z jedné patologické léze odebereme stejný materiál, bývá zavádějící. Kromě toho jsou vzorky do různých laboratoří dopravovány různě dlouhou dobu v různých podmínkách a vzorky mohou být zpracovány po různé době různě kvalitním personálem. Kvalita výsledků bývá závislá i na postupech používaných v jednotlivých laboratořích i na úrovni a zkušenostech mikrobiologa. Jinak posoudí vzorek lékař se čtyřicetiletou mikrobiologickou a epizootologickou praxí a jinak kolega s praxí několikaměsíční, který třeba nemá ani veterinární vzdělání.

Je proto více než nutné klást důraz na kvalitu, vzdělanost a zkušenost personálu. Klinický veterinární lékař by si měl kvalitu a tvůrčí schopnosti kolegů v laboratoři ověřit třeba i delším osobním pohovorem, či návštěvou pracoviště. Množství aktivit a dokladů o vzdělání rozhodně nemusí vypovídat o praktických a tvůrčích schopnostech odborného pracovníka.

Jak se postavit k antimikrobním látkám a antimikrobní léčbě?

Antibiotika nepochybně zachránila miliony životů lidí i zvířat a zabránila velkým ekonomickým ztrátám, nicméně vytvořila i pomyslný tlak na mikroekosystém. Jak je však známo, každý tlak vyvolá adekvátní protitlak. Nezřízené používání antimikrobních látek často i v neindikovaných případech a dokonce i v prevenci, vede k tvorbě a eskalaci bakteriálních, rezistencí. A rezidua antibiotik se dnes objevují také v odpadních vodách, zemědělských odpadech i v potravinách a surovinách živočišného původu a ovlivňují mimo jiné i environment.

Ani striktní dodržování principů korektní antibiotické politiky, ani činnost humánních a dnes i veterinárních antibiotických center nemají, jak se ukazuje, zásadní vliv na omezení spotřeby antibiotik a nárůst antibiotických rezistencí v medicínské a veterinární praxi. Důvodem je trh, reklama a nízká povědomost o problematice antibiotické léčby především u chovatelů. Z druhé strany vývoj, schvalování a registrace nových antimikrobik jsou příliš pomalé a nákladné, a proto se dnes hovoří vážně o takzvaném začátku konce antibiotické éry.

Je to zpráva dobrá, nebo špatná?