Minipovídka: Specialista na slepice
| Květoslava Mahelková
Vše fyzicky náročné, bez mechanizace. Ale už nikdy jsem nebyla přítomna u tolika porodů selat a nepomáhala u tolika porodů krav – kravín byl hned vedle a já se cpala ke všemu. Kádrový posudek z pracoviště byl OK a já jsem byla přijata. Hned druhý den po nástupu studia jsem se vnutila na I. interní kliniku. Veškerý volný čas jsem se pletla asistentům a veterinárním technikům pod ruce. Nejčastěji jsem byla v ambulanci pro malá zvířata, kde kraloval nezapomenutelný MVDr. Rudolf Chlad. O něm se tradovalo, že studenti v ambulanci na praxi ho pochválili – zlaté ručičky pana doktora – a jeho odpovědí bylo – ano kolegové, není v Brně baletka, která by jimi neprošla. A byla to pravda. Chodívala k němu se psem postarší, trošku zvláštní paní, která mu říkala, že v mládí byla úspěšná baletka. Pan doktor ve své galantnosti ji chválil a říkal, že určitě musí být dobrá baletka i nyní (60–70 let). Příště přišla v baletní sukýnce, naštěstí nepříliš krátké a přinesla si baletní piškotyšpičky. Že bude tančit, ale chce více obecenstva. Tak jsme byli přizváni, kdo byl v dosažení. Slečna Cilinka baletila v ambulanci okolo vyšetřovacího stolu, snažila se i o tanec na špičkách při hudbě z rádia. Pochválili jsme ji, tleskali. Ale na kytice nedošlo. Po promoci a určitých peripetiích jsem nastoupila na mou milovanou I. interní kliniku nejprve jako ošetřovatel, po roce 1968 jako asistent. Takže výuka, provoz kliniky, ošetřování hospitalizovaných, ambulance. Občas se vyskytly i humorné situace. Jednou jsem v parku potkala doc. Šandu (katedra chorob drůbeže), který mi něco pochválil. Poděkovala jsem s tím, že „uznání od odborníka potěší“. Odpověď? Ano kolegyně, jsem specialista na slepice. |
