Nebojme se mluvit o duševním zdraví veterinárních lékařů

Zvěrokruh 10/2020 24.10.2020

Veronika Grymová

Deprese, psychické obtíže a sebevražedné myšlenky ve veterinárních řadách

"Duševní zdraví je stejně důležité jako fyzické zdraví, ale přitom je často ignorováno, nepochopeno a zanedbáváno. Debatu o duševním zdraví je nutné změnit. V Královské nadaci neustáváme ve snaze vypořádat se se stigmatizací problematiky duševního zdraví a podporujeme lidi, aby o něm hovořili otevřeně. Chceme zajistit, aby každý chápal, že potřeba udržovat se mentálně fit je zcela rovnocenná tomu, co víme o důležitosti zdravé výživy a pohybu."

Úvodní slova webové stránky Royal Foundation, charitativní nadace vévody a vévodkyně z Cambridge, v sekci týkající se podpory duševního zdraví https://royalfoundation.com/mental-health/ jako by byla psána se znalostí intenzity a úrovně diskuse na téma duševního zdraví veterinárních lékařů, jak se odehrává v rámci KVL.

Na stránkách tohoto časopisu se zhruba před rokem na toto téma odehrála krátká polemika s příznačně rozpačitým vyzněním, a naposled jej alespoň letmo připomněl Martin Zelinka ve svém úvodníku v čísle 7/2020, za což mu patří dík.

Varující čísla ze světa

Ve světě bylo provedeno více studií zabývajících se duševním zdravím veterinárních lékařů, vesměs s alarmujícími výsledky. Studie Americké asociace veterinární medicíny (AVMA), publikovaná v lednu 2019, analyzovala příčiny úmrtí 11 627 veterinárních lékařů v USA v letech 1979-2015. Příčinou 398 úmrtí byla sebevražda. Podrobná analýza dat zjistila, že u veterinárních lékařek je 3,5krát vyšší pravděpodobnost úmrtí z důvodu sebevraždy oproti běžné populaci, u veterinárních lékařů - mužů je 2krát vyšší. Jako metoda sebevraždy převažovalo použití střelné zbraně, což odráží americké kulturní zvyklosti držení zbraní. 37 % sebevražd bylo dokonáno za použití farmak, což je 2,5krát více oproti běžné populaci.

K obdobným výsledkům dospěla studie v australských státech Victoria a Západní Austrálie, když zjistila u veterinářů 3,8krát, resp. 4krát vyšší pravděpodobnost sebevraždy než u průměrné populace (Aust Vet J 2008;86:114-116). Britská studie (https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/23098158/) zabývající se vztahem mezi typem povolání a pravděpodobností sebevraždy vyhodnotila veterinární lékaře jako nejrizikovější profesní skupinu. Po roce 2000 však došlo k relativnímu poklesu počtu sebevražd u veterinárních lékařů kvůli tomu, že naopak stoupl počet sebevražd u manuálních pracovníků.

Problémem ovšem nejsou jen dokonané sebevraždy. Známý výzkum Centra pro tlumení a prevenci onemocnění USA (https://www.cdc.gov/mmwr/preview/mmwrhtml/mm6405a6.htm) provedený v roce 2014 na 10 254 veterinárních lékařích v USA zjistil, že 6,8 % mužských respondentů a 10,9 % ženských respondentů z řad veterinárních lékařů uvedlo, že trpí vážnými psychickými obtížemi, ve srovnání s 3,5 %, resp. 4,4 % u běžné populace. 24,5 % mužů a 36,7 % žen uvedlo, že v době od promoce zažily depresivní epizody; 14,4 %, resp. 19,1 % mělo sebevražedné myšlenky a 1,1 %, resp. 1,4 % se jich pokusilo o sebevraždu.

Merck Animal Health přináší novou perspektivu

Počátkem roku 2018 provedla společnost Merck Animal Health výzkum za použití poněkud jiné metodiky než dříve průzkum CDC (https://www.merck-animal-health-usa.com/pdfs/vca/MAH-Well-Being-Study.pdf), který předchozí údaje zpochybnil, když nezjistil významný rozdíl mezi prevalencí duševní nepohody u veterinárních lékařů a běžné populace (5,3 % u veterinářů vs. 4,7 % u běžné populace). Pozoruhodné je ale rozvrstvení prevalence duševních obtíží u jednotlivých segmentů: mladší veterináři trpěli pocity úzkosti a beznaděje mnohem více (8,7 % ve skupině do 34 let a 9,1 % ve skupině 35-44 let) ve srovnání se staršími kolegy (2,8 % ve věkové skupině 55-64 let a 0,7 % nad 65 let). Vyšší prevalence stresu byla zaznamenána u veterinářů žijících single (9,3 %) než u žijících v manželství nebo partnerském vztahu (4,5 %). Psychické obtíže se také zhoršovaly ve spojitosti s množstvím odpracovaných hodin týdně, prací večer, nebo prací po delší či kratší dobu, než jak respondent považuje za žádoucí. Prevalence byla výrazně vyšší u veterinárních lékařů pracujících v klinické praxi, ale nízká nebo neexistující byla u veterinářů v praxi u zvířat chovaných pro produkci potravin. Vysoká míra stresu byla pak samozřejmě u veterinářů zatížených půjčkami na zaplacení studia.

Je důležité si všimnout, že tato studie nijak nevyvrací dříve zjištěné statistiky vysokého podílu dokonaných sebevražd mezi veterinárními lékaři. Pokud jsou tedy správné její závěry, že prevalence psychických a emočních poruch u veterinárních lékařů je obdobná jako u běžné populace, nelze to interpretovat jinak, než že veterinární lékaři je signifikantně častěji řeší sebevraždou.

... Obrázek z webových stránek Australské veterinární asociace v sekci podpory duševního zdraví australských veterinárních lékařů (https://www.ava.com.au/memberservices/ vethealth/)

Nejdůležitějším zjištěním studie firmy Merck Animal Health je ovšem to, že veterinárním lékařům trpícím psychickými a emočními obtížemi se nedostává náležité péče, a přetrvávající společenské stigma, které s sebou tento typ onemocnění stále nese. Pouze 40 % veterinárních lékařů ze studie Merck, kteří trpěli depresemi, a 30 % těch, kteří zažívali úzkostné a panické ataky, bylo odborně léčeno. Navíc 60 % veterinářů v průzkumu vyjádřilo nesouhlas s tvrzením, že "lidé mají starost o ty, kteří trpí psychickými obtížemi", což odpovídá i předchozím zjištěním studie CDC. Potvrzuje to předpoklad, že postižené lékaře odrazuje od hledání patřičné pomoci stigmatizace duševních onemocnění. Jeví se proto jako klíčové, aby postižení veterinární lékaři pociťovali podporu svého okolí, a měli lépe dostupnou profesionální psychologickou pomoc.

Co veterináře trápí nejvíce

Prakticky všechny studie zabývající se duševním zdravím veterinárních lékařů se zabývaly i příčinami, které veterinární lékaře predisponují k jeho zhoršení. Panuje v podstatě shoda na tom, že jde o kombinaci více faktorů: vysoké pracovní nasazení, jako jsou dlouhé ordinační hodiny, pracovní přetížení a odpovědnost za chod praxe, což má za následek špatný poměr pracovního a soukromého života. Veterinární medicína klade vysoké nároky na empatii k pacientům, ale zejména jejich chovatelům, jejichž ochota si stěžovat není vyvážena stejnou ochotou vyjadřovat vděk. To s sebou nese emoční paradox: aby veterinární lékař dělal dobře svou práci, musí být empatický, ale zároveň musí být schopen odstupu, aby emočně ochránil sám sebe.

Veterinární lékař je nucen dělat rychlá a zásadní rozhodnutí ve složitých problémech, často na základě neúplných nebo nejasných dat. Jako profesionálové pracující s exaktními vědeckými daty musejí být veterináři schopni kritické zpětné vazby, aby se poučili ze svých chyb, zároveň ale vysoká míra sebekritiky vede k depresím. Někteří veterináři pracují ve špatně řízených organizacích, kde těžiště schopností vedoucích spočívá v jejich klinické odbornosti, která není doprovázena manažerskými dovednostmi spojenými s pochopením pro potřeby lidí v týmu. V poslední době nezanedbatelným způsobem veterinární lékaře sužuje kyberšikana ze strany nespokojených klientů zejména na sociálních sítích. Výsledkem všech těchto faktorů je strach ze selhání a následků chybných rozhodnutí.

Vysoká míra sebevražednosti má nepochybně spojitost s blízkostí veterinárních lékařů k eutanázii zvířat, která je legitimním způsobem ukončení jejich trápení. To s sebou nese i snadný přístup k farmakům použitelným k eutanazii a samozřejmě i znalost způsobu jejího provedení.

Jaké jsou možnosti řešení

Nikoho by nenapadlo vysvětlovat těžce nemocnému, že prostě stačí vstát z postele a pilně pracovat, protože všichni vědí, že tento způsob uzdravování bližních rutinně zvládal pouze jeden chlapík z Nazaretu před dvěma tisíci lety.

...Princ William, vévoda z Cambridge, přednáší zahajovací projev inciativy Mental health at work, která je součástí charitativních projektů na podporu duševního zdraví, zaštiťovaných a financovaných Královskou nadací vévody a vévodkyně z Cambridge (https://royalfoundation.com/mental-health/).

Překvapivě často se ale této rady dostává lidem psychicky vyčerpaným, vyhořelým, úzkostným a depresivním. To není normální situace, zvlášť ve světle poznatků moderní medicíny o patogenezi duševních onemocnění. Veterinární organizace ve světě se proto snaží o sofistikovanější způsoby pomoci. Zde je stručný nástin několika příkladů:

Královská kolej veterinární medicíny (RCVS), sdružující veterinární lékaře působící ve Spojeném království, v roce 2015 spustila iniciativu Na mysli záleží (Mind Matters), která si klade za cíl zlepšit duševní zdraví a pracovní pohodu všech členů veterinárních týmů, včetně studentů, lékařů, asistentů a manažerů (www.vetmindmatters.com). Součástí jsou i krizové linky Vetlife Helpline a Vetlife Health Support.

Kanadská asociace veterinárních lékařů (Canadian Veterinary Medical Association) každý rok v září spouští týdenní kampaň Je čas mluvit o duševním zdraví ve veterinární medicíně (https://www.canadianveterinarians.net/mental-health-awareness-week), a na jejích stránkách jsou uvedeny stálé odkazy na další zdroje týkající se podpory duševního zdraví.

Australská veterinární asociace nabízí celou řadu programů a služeb na podporu zdraví veterinárních lékařů v jejich profesním životě, včetně zdraví duševního.

Pozoruhodný je původně americký komunitní projekt Už žádný další veterinář (No one more vet), www.nomv.org, vzniklý v roce 2014 poté, co spáchala sebevraždu světoznámá veterinární etoložka Sophia Yin. Stal se rychle velmi populárním, nyní má celosvětový dosah a sdružuje již přes 23 000 veterinárních lékařů. Jeho cílem je vytvořit v internetovém prostoru bezpečné místo pro veterinární lékaře a studenty veterinární medicíny, kde by se mohli bez obav z odsudků a stigmatizace svěřovat se svými problémy. Existují pouze dvě podmínky ke vstupu do této uzavřené skupiny: 1. prokázat jakýmkoli způsobem, že uchazeč je veterinární lékař nebo student veterinární medicíny, 2. nebýt sráč (v originále: Don´t be an asshole).

NOMV o sobě říká: "Sdružili jsme se, abychom sdíleli příběhy, společně plakali, spolu se radovali, spolu truchlili. Jsme místo, kde uvidíte, že nejste nikdy sami, a že ostatní chápou, čím procházíte. Nemůžeme za vás ujít vaši cestu, ale můžeme vám pomoci nést batoh."

Téma nezůstalo nepovšimnuto ani mezinárodními organizacemi. Federace veterinářů Evropy (FVE) podepsala v říjnu 2019 prohlášení spolu s Americkou asociací veterinární medicíny (AVMA), Královskou kolejí veterinární medicíny (RCVS) a Kanadskou asociací veterinárních lékařů (CVMA), v němž tyto organizace deklarují svůj společný zájem na zlepšování duševního zdraví veterinárních lékařů (https://www.fve.org/publications/worldmentalhealthday/).

V prohlášení se mimo jiné píše: "Věříme, že pro to, aby si veterináři mohli plně uvědomit svůj potenciál a veterinární profese zůstala celkově udržitelná, je prioritou udržení vysoké úrovně duševního zdraví a pohody všech členů veterinárních týmů. Zlepšování duševního zdraví veterinářů má pozitivní dopad na jednotlivce, na profesi obecně a v konečném důsledku i na zdraví a pohodu zvířat a veřejné zdraví."

Co lze udělat u nás?

Je samozřejmě nereálné očekávat, že by mohla naše profesní organizace jakýmkoli způsobem významně snížit tlak okolí, klientů, úřadů a podobně na veterinární lékaře. Bylo by zřejmě i příliš odvážné požadovat po Komoře zahájení podobně systematické podpory duševního zdraví svých členů, jak už ve vyspělých zemích několik let probíhá. Mělo by ale být samozřejmostí, aby Komora viditelně vzala duševní zdraví veterinárních lékařů na vědomí jako reálně existující téma, a vytvářela v naší veterinární komunitě takovou atmosféru, ve které budou veterinární lékaři moci o duševním zdraví diskutovat bez rizika, že budou hodnoceni, glosováni, analyzováni a častováni knížecími radami. Stručně a názorně to shrnul ve svém projevu princ William, vévoda z Cambridge, na konferenci o podpoře duševního zdraví v zaměstnání (https://www.royal.uk/speech-delivered-duke-cambridge-workplace-wellbeing-conference):

"Je načase, aby každý pociťoval jako něco naprosto normálního hovořit o duševním zdraví, je to totéž jako fyzické zdraví. Týká se to každého z nás a neměli bychom se za to stydět. Už jen rozhovor s kamarádem nebo členem rodiny toho může dost změnit. Když o něčem můžete mluvit, máte menší důvod se toho bát. A mnohem pravděpodobněji i požádáte o pomoc."

Veronika Grymová

Zpět na výpis