| Časopis Zvěrokruh 7/2021 | Pro praxi |
| 
| Text: Vladimír Večerek Foto: Soňa Šmahelová |
Vzdělávání pro veterinární lékaře v praxi
Veterinární univerzita Brno k naplnění svého poslání uskutečňovat vzdělávání pro praktické veterinární lékaře připravila specializační vzdělávání pro veterinární lékaře působící v klinickém veterinárním lékařství. Kompletuje tak nabídku vzdělávání pro veterinární lékaře v praxi, kde pro veterinární lékaře působící ve státní veterinární správě je realizováno atestační vzdělávání I. stupně a atestační vzdělávání specializační II. stupně; a zrcadlově pro praktické veterinární lékaře působící v klinickém veterinárním lékařství nabízí klinické vzdělávání I. stupně, a specializační klinické vzdělávání II. stupně.
Záměr klinického vzdělávání
Záměrem klinického vzdělávání I. stupně a specializačního klinického vzdělávání II. stupně je umožnit praktickým veterinárním lékařům, kteří dosáhli v klinické praxi vyšší úrovně praxe opírající se o skutečné praktické znalosti, zkušenosti a dovednosti, prokázat tuto vyšší praktickou odbornou úroveň, a získat tak univerzitou garantované osvědčení o získání vyššího stupně klinických znalostí, zkušeností a dovedností.
Obsah klinického vzdělávání
Obsahem klinického vzdělávání je zaměření vzdělávání podle druhů zvířat. Takto orientované klinické vzdělávání vychází vstříc praktické specializaci většiny klinických veterinárních lékařů působících v praxi, kdy jejich zaměření odpovídá zpravidla vybraným druhům zvířat, v nichž svoji klinickou praxi realizují, např. působí v klinické praxi psů a koček, nebo koní nebo přežvýkavců nebo prasat apod. Podle tohoto zaměření jsou pak veterinární lékaři také v praxi zpravidla odlišováni klienty. Možnost získání vyšší praktické odborné úrovně uznané univerzitou pro oblast zahrnující druhy zvířat, v nichž praktický veterinární lékař specializačně působí, je proto logickou nabídkou odpovídající struktuře veterinární praxe u nás tak, jak se několik desetiletí profilovala v podmínkách současné chovatelské praxe.
Jiné zaměření by mohlo být podle orgánových systémů, např. se zaměřením na neurologii, stomatologii, oftalmologii, internu, ortopedii, onychologii, porodnictví a gynekologii apod. Tímto směrem se ubírá vzdělávání pro veterinární lékaře nabízené a auditované Komorou veterinárních lékařů.
Je na praktickém veterinárním lékaři, jak své zaměření bude chtít prohlubovat a směrem ke svým klientům také prokazovat. Může chtít prezentovat ve své praxi zaměření na určitý druh zvířat, nebo na určitý orgánový systém, případně jejich kombinaci. Dvoustupňovost klinického vzdělávání
Klinické vzdělávání je koncipováno jako dvoustupňové. Klinické vzdělávání I. stupně přestavuje nižší stupeň obtížnosti na úrovni praktických znalostí, zkušeností a dovedností a při jeho dosažení úspěšný absolvent získává od univerzity osvědčení o získání klinického vzdělání I. stupně – praktický veterinární lékař pro choroby příslušné skupiny druhů zvířat. Klinické vzdělávání II. stupně přestavuje vyšší stupeň obtížnosti na úrovni praktických znalostí, zkušeností a dovedností a při jeho dosažení úspěšný absolvent získává od univerzity osvědčení o získání klinického vzdělání II. stupně – veterinární lékař specialista pro choroby příslušné skupiny druhů zvířat. Nepovinnost klinického vzdělávání
| 
| | Klinické vzdělávání I. stupně i specializační klinické vzdělávání II. stupně nabízené Veterinární univerzitou Brno je koncipováno jako nepovinné. Jako nepovinné bylo zamýšleno již od počátku, a takto bylo prezentováno představitelům Komory veterinárních lékařů, Ministerstvu zemědělství i Zemědělskému výboru Poslanecké sněmovny. Proto informace šířené mezi praktickými veterinárními lékaři o povinnosti tohoto vzdělávání univerzita považuje za účelově zkreslené a profesně nekorektní. Smyslem univerzitou nabízeného klinického vzdělávání je umožnit těm klinickým veterinárním lékařům, kteří stojí o zvyšování své |
odbornosti a o zvyšování svého kreditu u chovatelské veřejnosti, systém klinického vzdělávání, který bude vyžadovat určité odborné úsilí od uchazečů, nicméně povede k dalšímu zkvalitňování odborné úrovně klinické péče o pacienty a benefitem bude univerzitou uznaná vyšší úroveň speciálních klinických znalostí, zkušeností a dovedností s oprávněním tuto úroveň příslušným označením (např. praktický veterinární lékař pro choroby psů a koček nebo např. veterinární lékař specialista pro choroby koní) prezentovat v rámci své veterinární praxe. Právní úprava klinického vzdělávání
Vzdělávání veterinárních lékařů působících v klinickém veterinárním lékařství je specializačním vzděláváním zaměřeným na klinickou veterinární medicínu. Je upraveno v zákoně č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že vysoká škola uskutečňující akreditovaný studijní program v oblasti veterinárního lékařství nebo veterinární hygieny organizuje studium pro veterinární lékaře působící v klinickém veterinárním lékařství. Vzdělávání veterinárních lékařů působících v klinickém veterinárním lékařství se člení na dva stupně, a to praktické (klinické vzdělávání I. stupně, k získání označení praktický veterinární lékař pro choroby příslušné skupiny druhů zvířat) a specializované (klinické vzdělávání II. stupně, k získání označení veterinární lékař specialista pro choroby příslušné skupiny druhů zvířat). Toto vzdělávání je pro veterinární lékaře nepovinné.
Další podrobnosti ke vzdělávání veterinárních lékařů působících v klinickém veterinárním lékařství má obsahovat Vyhláška o vzdělávání veterinárních lékařů působících v klinickém veterinárním lékařství. Klinické vzdělávání I. stupně
Klinické vzdělávání I. stupně představuje nižší stupeň obtížnosti na úrovni praktických znalostí, zkušeností a dovedností. Do klinického vzdělávání I. stupně lze zařadit veterinárního lékaře, který má nejméně tři roky praxe v oboru veterinárního lékařství zaměřené na klinické rozpoznávání, léčení a předcházení nemocem zvířat, přičemž nejméně 1 rok této praxe vykonává souvisle v období bezprostředně předcházejícím podání žádosti do tohoto vzdělávání.
Klinické vzdělávání I. stupně je organizováno formou soustředění ve dvou týdenních odborných blocích, a to v následujících oborech: • choroby psů a koček,
• choroby plazů, exotických ptáků a drobných savců,
• choroby koní,
• choroby skotu, ovcí a koz,
• choroby prasat,
• choroby drůbeže a králíků,
• choroby zvěře, ryb a včel,
• choroby zoozvířat. Výuka v každém oboru zahrnuje výuku problematiky interní veterinární medicíny, anesteziologie, zobrazovací diagnostiky, chirurgie a ortopedie, porodnictví, gynekologie a andrologie, infekčních a parazitárních onemocnění, dále klinické, patomorfologické a laboratorní diagnostiky onemocnění, problematiku naplňování veterinárních právních předpisů v klinické veterinární praxi a problematiku ochrany zvířat proti týrání a pohody zvířat, je-li relevantní pro daný druh a nebo skupinu druhů zvířat, a dále řešení skutečných i modelových praktických případů z praxe. Výuku zajišťují odborníci vysoké školy uskutečňující akreditovaný studijní program v oblasti veterinárního lékařství nebo veterinární hygieny, státní veterinární správy, soukromí veterinární lékaři a případně další odborníci pro příslušnou problematiku.
Na závěr klinického vzdělávání I. stupně se jeho účastníci podrobí závěrečné zkoušce před zkušební komisí.
Na základě úspěšně složené závěrečné zkoušky rektor vydá účastníkovi tohoto studia osvědčení o získání klinického vzdělání I. stupně – praktický veterinární lékař pro choroby příslušné skupiny druhů zvířat. Klinické vzdělávání II. stupně
| Klinické vzdělávání II. stupně představuje vyšší stupeň obtížnosti na úrovni praktických znalostí, zkušeností a dovedností. Do klinického vzdělávání II. stupně lze zařadit veterinárního lékaře, který má nejméně pět let praxe v oboru veterinárního lékařství zaměřené na klinické rozpoznávání, léčení a předcházení nemocem zvířat, přičemž nejméně dva roky této praxe vykonává souvisle v období bezprostředně předcházejícím podání žádosti do tohoto vzdělávání, a dále který úspěšně absolvoval klinické vzdělávání I. stupně.
Klinické vzdělávání II. stupně je organizováno ve specializačních oborech: | | 
|
• choroby psů,
• choroby koček,
• choroby plazů,
• choroby exotických ptáků,
• choroby drobných savců,
• choroby koní,
• choroby skotu, ovcí a koz,
• choroby prasat,
• choroby drůbeže,
• choroby králíků,
• choroby ryb,
• choroby včel,
• choroby zvěře,
• choroby zoozvířat. Výuka v každém oboru specializace je organizována formou týdenního soustředění a zahrnuje výuku specializované problematiky zaměřené na choroby daného druhu nebo skupiny druhů zvířat zvoleného specializačního oboru a dále na řešení obtížných i komplikovaných skutečných i modelových případů z praxe. Výuku zajišťují odborníci vysoké školy uskutečňující akreditovaný studijní program v oblasti veterinárního lékařství nebo veterinární hygieny, státní veterinární správy, soukromí veterinární lékaři a případně další odborníci specializovaní na příslušnou problematiku.
| 
| | Součástí klinického vzdělávání II. stupně je vypracování odborné práce. Odborná práce má charakter odborné kvalifikační práce, kterou účastník klinického vzdělávání II. stupně prokazuje svou odbornou úroveň znalostí a zkušeností ve zvoleném specializačním oboru, schopnost zpracovávat poznatky vysoké odborné úrovně a využívat je k tvůrčí interpretaci při řešení specializované problematiky zaměřené na klinickou veterinární medicínu, případně tvůrčím způsobem nacházet nové postupy diagnostiky, léčení, prevence a profylaxe nemocí zvířat. |
Na závěr klinického vzdělávání II. stupně se jeho účastníci podrobí závěrečné zkoušce před zkušební komisí složenou z odborníků vysoké školy, státní veterinární správy a soukromých veterinárních lékařů. Součástí závěrečné zkoušky k získání klinického vzdělání II. stupně je obhajoba odborné práce. Na základě úspěšně složené zkoušky k získání klinického vzdělání II. stupně rektor vydá účastníkovi tohoto studia osvědčení o získání klinického vzdělání II. stupně – veterinární lékař specialista pro choroby příslušné skupiny druhů zvířat.
Účastník klinického vzdělávání I. stupně anebo klinického vzdělávání II. stupně, který závěrečnou zkoušku nesložil, může požádat o její opakování, a to nejdříve po třech měsících ode dne, kdy mu bylo oznámeno, že tuto zkoušku nesložil. Opakování závěrečné zkoušky lze povolit pouze jednou. Profesní zájem zvyšování odborné úrovně v klinické praxi
Klinické vzdělávání pro praktické veterinární lékaře sleduje profesní zájem veterinárního společenství zvyšovat úroveň kvality činností v klinickém veterinárním lékařství v praxi a tento zájem prezentovat chovatelské praxi a veřejnosti. Jeho realizace vytváří možnost pro ty veterinární lékaře, kteří ve své praktické klinické činnosti již dosáhli vyšší úrovně, získat univerzitní uznání této vyšší úrovně srozumitelné pro klienty a veřejnost, a vytvářející tak možnost vyhledávání klinické veterinární péče chovatelskou veřejností podle úrovně a příslušné specializace veterinárního lékaře.
Systém klinického vzdělávání pro praktické veterinární lékaře v sobě nese také silný prvek motivace pro veterinární lékaře k zlepšování jejich úrovně při poskytování veterinární péče a také prvek naplnění přirozené potřeby profesního sebezdokonalování každého veterinárního lékaře (navíc dané obsahem Hippokratovy lékařské přísahy), s možností obecného uznání této vyšší úrovně a s možností zvýraznění této úrovně pro jeho klienty. |
