O plačící Anně

Dlouhé zimní večery u plápolajícího ohně v krbu, rozjímací čas Vánoc a dostatek cukru v krvi z nekonečného uzobávání cukroví – to je ten pravý čas v roce, kdy se lehce snese i těžkotonážní romantika. Láskou až za hrob se ohání Shakespeare i Mácha. Ne každý ale ví, že svého Romea s Julií má i třeba taková Moravská Třebová. Je to přitom příběh, jak má být – namíchaný z koktejlu velké vášně, odhodlání, samozřejmě nehynoucí lásky, a okořeněný špetkou dekadence, jak z pera samotného E. A. Poea. A co více – je to příběh pravdivý. Je to příběh Anny Glässerové a Josefa Herknera.

Anna byla dcerou revírníka. Narodila se v máji 1801. Osud tomu chtěl, že se sedmnáctiletá Anna v roce 1818 při slavnosti císařských střelců na střelnici v Moravské Třebové zakoukala do Josefa Herknera, syna třebovského purkmistra. Rozhořela se láska na první pohled, provázená řadou psaníček a tajných schůzek trvajících celých pět let. Josef Herkner opakovaně žádal Annina otce o ruku dcery, ale byl pokaždé nekompromisně odmítnut. Otec měl pro Annu vyhlídnutou jinou partii. Byla provdána za rychtáře Franze Gromese z nedalekých Linhartic. Josef na Annu marně naléhal, aby si rychtáře nebrala. Ta se však neodvážila otci vzepřít. Nešťastný Josef si pro útěchu vybudoval na svahu Křížového vrchu nad Třebovou nádhernou zahradu, s výhledem na linhartovskou rychtu, kam se Anna provdala. Manželství ale trvalo jen necelý rok. Anna se usoužila na souchotiny a v lednu 1825 zemřela. Rychtář Gromes ji nechal pohřbít do rodinného hrobu na městském hřbitově na Křížovém vrchu v Třebové. Tím však příběh zdaleka nekončí.

Annina smrt byla pro Josefa koncem světa, se kterým se odmítal smířit. Ještě tu noc, kdy byla Anna uložena do rodinného hrobu, ji v noci tajně vykopal a pohřbil zabalenou do plátna a květů ve své nádherné zahradě. V předvečer svátku svaté Anny užasli obyvatelé města nad loučemi osvětlenou cestou z města k Herknerově zahradě. Ohně plály také na zahradě, kde bylo osvětleno místo nápadně podobné hrobu. Louče zde tvořily nápisy Dir Dort (Tobě tam) a Es heisse Annenruhe (Ať se místo jmenuje Annino odpočinutí). Mezi místními pochopitelně započala šuškanda, která nabyla na síle v roce 1924, kdy při dalším pohřbu do rodinného hrobu Gromesů bylo překvapivě zjištěno, že Annina rakev je prázdná. O deset let později dělníci při práci v lomu na úbočí Křížového vrchu, v místech Herknerovy zahrady, objevili pohřbenou kostru ženy, zabalenou ve zbytcích černého sukna. Potomci rodiny Gromesů povolili její opětovné uložení do rodinného hrobu, neboť s největší pravděpodobností šlo skutečně o Annu.

Ani Josef nedošel klidu. Po smrti Anny se sice nakonec oženil, manželství ale nebylo šťastné, zůstalo bezdětné a v roce 1838 Josef svůj život ukončil sebevraždou zastřelením. Zůstala jen mramorová cedulka na hrobě Anny s nápisem „Zde odpočívá Anna Gromesová, rozená Gläserová, pohřbená zde 25. 1. 1825 a znovu pohřbená 29. 6. 1934. Ať láska trvá třeba za hrob, však za hřbitovní zdí, ať je mír.“ A také legenda O plačící Anně. Ale to stále ještě není konec příběhu.

Ještě před vypuknutím války někdo umístil do bývalé zahrady kamennou sochu plačící dívky. Stávala tam jako romantické memento do doby, než se stala v 90. letech obětí vandalů. Místní ale na Annu nezapomněli. Byla uspořádána veřejná sbírka a na podzim 2020 se Anna navzdory koronavirové pandemii do své zahrady vrátila. A to je dobře. Legenda O Plačící Anně si totiž šťastný konec zaslouží…