| Pavel Vrbík Bylo nebylo, jak kdo chce. Pro nás již rozhodně bylo.
Mohu klidně říct, že my, obvoďáci, jsme měli pestrý život a zažili i v jistém smyslu pocit svobody navzdory „štábní kultuře“ normalizace. Nebylo vždy veselo, ale mnohý si vzpomene na akce pořádané v šatnách kravínů. To se slavily obyčejně narozeniny některé z dojiček a ke snížení převahy ženského fenoménu se obyčejně přizval inseminátor a veterinář. Ženské byly vykoupané, voněly indulonou, nosily se mísy bramborového salátu, řízky, buchty a víno nemohlo chybět. Ozývala se hudba z „magneťáku“, a zažil jsem i tanec. Pamatuji si na ty upracované ruce i ten úděl venkovských žen. Ne všechny byly kořeny spjaty s tímto prostředím, některé z přivdavších se na venkov se musely „zařadit“. A taková byla paní Pavla. Myslím, že neměla až tak snahu splynout, ale svůj úděl brala s nadhledem. Pěkně rostlá pihovatá zrzblondýna, která bezostyšně inzerovala své přednosti. Obyčejně po skončené sterilitě mně pomáhala s kartami, to už v gala a v oparu východních voňavek, s povolenými knofl íčky, uvařenou kávou a pokusem o kolenní kontakt. A takhle se mě jednou zeptala, zda bych jim nevykastroval sviňku. V té době to byl vítaný přivýdělek asi 50–100 Kč podle velikosti, takže vše domluveno, jako že manžel má odpolední a že to nějak zmáknem.
| 
| | Dorazil jsem na „odpolední“ ve stanovený den, byl krásný letní čas a na dvorku mě vítala v dobrém rozmaru paní Pavla. Zkontroloval jsem operační stůl – dvě kozy, na nich dveře od chlívku, kbelík s vodou, mýdlo, ručník, vše sedělo – ale kde je ten pomocník?! „Doktůrku, to zvládnem“ zněla odpověď, z které byla cítit krom alkoholu i jistota předpokládaného „zářezu“ na pomyslné pažbě koltu paní Pavly. Oponoval jsem: „To rozhodně ne, jinak balím.“ „Ne! Já zajdu pro tátu!“ Přišel. Stařík, na hlavě děravej slamák, kolem bezzubých úst týdenní strniště, pozašívanou košili v štruksákách držících na špagátě. Chyběly jen dřeváky, jinak to byl dědek od Trnky z Fimfára. Leč vše klape. Prase na stole, Pavla u hlavy, dědek u zadních nohou, beru skalpel a tu slyším těžký dech a jakýsi brept, zvednu hlavu a z té bílé tváře |
na mě civí oči, které se stáčí směrem nahoru, odskočím, popadnu ji za ruce a polosmykem ji odtáhnu do kuchyně – do chládku – odkud se po chvilce ozve tupá rána. Vracím se zpět. Provedu řez, tupě se dostanu přes svalovinu a pobřišnici do dutiny, hledám vaječníky a tu cítím – prase jede po stole dozadu. Dědek, jak omdlévá, křečovitě se drží nohou a táhne s sebou prase. Hlava zvrácená dozadu, bezzubá ústa dokořán, jakož i oči, ruce pevně svírají nohy. Vyprostil jsem jeho sevření a položil vedle na trávník. Pak jsem vše dokončil. Když jsem se myl, ve dveřích opíraje se, stála paní Pavla. Z její blond hlavy stékal pramínek krve až do výstřihu. Všichni jsme se rázem vzpamatovali, odnesli prase do chlívku, které na tom bylo asi nejlépe, poněvadž vše zaspalo. Až doma při pohledu na kalendář jsem si všiml data. Bylo 29. 6., Petra a Pavla. |
