Právě teď v městečku Buča

Vážení kolegové, dnešní text bude neveselý. Z 55 let svého života jsem padesát strávila s koňmi. Umím si představit zbytek svého života v odlehlé poustevně, nikoli však bez koní.

Co se odehrává na Ukrajině, víme všichni.

A na pozadí těch kvazi velkých dějin, v městečku Buča kousek od Kyjeva, koně v místním jezdeckém středisku bojují o život.

Prosba před pár dny: Odvezte odtud koně, prosím.

Další den: Nedostaneme se ke koním, nemůžeme je nakrmit.

Včera: Koně jsou venku, nevíme kde. Uvidíte-li mého hřebce, prosím, dejte mu pít.

Venku mají aspoň nějakou šanci. Pokud některý zůstal ve stáji, zemře hlady.

„Vzali jsme děti a utekli. Nevíme, kde jsou naši koně.“

Můžeme nějak pomoci?

„Modlete se, ať už to skončí.“

Koně, ty nevinné oběti lidských dějin. V přemrzlé předjarní krajině, hladoví.

Seděla jsem dnes k večeru u svého koně. Krmil se senem, klidný, spokojený. Patnáct let spolu žijeme, patnáct let na sebe spoléháme.

Představuji si s hrůzou, jak ho pouštím do lesa, zaháním od sebe, utíkám od něj, abych mu dala aspoň minimální šanci žít.

Další post na facebooku: „nedostaneme se do útulku ke psům, už čtyři dny nežrali, brzy budou mrtví“.

Lidé odmítající odjet bez svých zvířat.

Zvířata odvážená, když lidi odvézt nebylo možné, „zachraňte aspoň psy“.

Teď, v tuto chvíli, na pozadí lidských dějin, umírají NAŠI pacienti, ti, o které jsme slíbili se starat.

Pamatujme na ně.

Nikdo nevinnější v tom šílenství není, než malé děti a zvířata.

Nevěřili jste na dobro a zlo? Teď se zlo zhmotnilo v tak krystalické formě, že uvěřit v dobro se stává aktem sebezáchovy.

Ať už to skončí. Prosím.

Tu drahou naftu nějak přežijeme.