Právní posouzení povinnosti pohotovostních služeb a první pomoci

Text: Zbyněk Láník, AK Hrdina-Láník

Právní předpisy rozlišují pojem pohotovostní služba a pojem naléhavá odborná pomoc (resp. první pomoc dle profesního řádu). Jde o dva odlišné instituty, které spolu ale určitým způsobem souvisí, proto se níže v obecné rovině vyjadřujeme k oběma.

1. Povinnost držet 24hodinovou pohotovostní službu má pouze pracoviště, které se označuje jako veterinární nemocnice ve smyslu ust. § 7 odst. 3 písm. c) profesního řádu; v případě všech ostatních veterinárních pracovišť včetně samostatných veterinárních lékařů není taková povinnost žádným předpisem stanovena, a nelze ji tedy dovodit.

Pokud na veterinárního lékaře povinnost poskytovat pohotovostní službu nedopadá a sám dobrovolně pohotovost nezajišťuje, je povinen na provozovně, záznamníku, anebo v dnešní době na svých webových stránkách či jiným dálkovým způsobem (sociální sítě, webové stránky apod.) uvést pracoviště, které pohotovostní službu poskytuje a v případě jeho nepřítomnosti akutní pacienty pohotovostně ošetří. Tyto závěry platí dle našeho názoru i v případě, že veterinární lékař působí v oblasti, kde je málo dostupných veterinárních pracovišť zajišťujících pohotovostní službu.

2. Jak je uvedeno výše, pouze veterinární nemocnice je povinna držet pohotovostní službu, to však nemění nic na tom, že každý veterinární lékař je dle veterinárního zákona povinen poskytnout naléhavou odbornou veterinární pomoc, přičemž odmítnout ji může pouze z důvodu ohrožení svého zdraví, kterému nelze účinně předcházet nebo bránit.

Uvedené ustanovení nesměřuje k povinnosti držet pohotovostní službu, když ostatně je daná povinnost v profesním řádu ještě upřesněna tak, že veterinární lékař je povinen „poskytnout první pomoc v kteroukoliv dobu“. Jde tedy o obecnou povinnost veterinárního lékaře pomoci v případě náhlého ohrožení zdraví zvířete bez ohledu na to, zda se veterinární lékař nachází na pracovišti či na jiném místě. Pokud je nám známo, dané ustanovení je Komorou dlouhodobě vykládáno tak, že veterinární lékař je povinen poskytnout zvířeti kdykoli alespoň neodkladnou odbornou veterinární pomoc, kterou se rozumí „soubor odborných zásahů, které při náhlém ohrožení nebo postižení zdraví či života zvířete cílevědomě a účinně omezují rozsah a důsledky jeho ohrožení, postižení a utrpení“. V praxi může zcela jistě vzniknout množství hraničních či sporných případů, které bude nutné posoudit a vyložit individuálně dle konkrétních okolností takového případu.