Časopis Zvěrokruh 8/2021 | Pro praxi |
| Příběh terapie veterinárního lékaře Text: Věra Ansorgová |
Jednoho dne mi zazvonil telefon a ozval se v něm velmi nesmělý a zároveň naléhavý mužský hlas a žádal objednání se na terapii. Po domluvení termínu jsem byla trochu nervózní, většinou klienti už předem naznačí, co je trápí a s čím chtějí na terapii přijít, ale teď to bylo jiné.
Na terapii přišel muž a představil se jako Petr. Odhadovala jsem mu věk kolem čtyřiceti pěti let, byl upravený, na první pohled schopný s kultivovanou mluvou a také budil dojem velké únavy.
První konzultace jsou většinou seznamovací a málokterý klient hned na začátku sdělí, co ho opravdu bytostně trápí. Po této konzultaci jsem neměla moc jasno, s čím potřebuje pomoci a i několik dalších setkání jsem dělala jediné – byla tam pro něho, dávala mu najevo, že mě zajímá jako člověk, že jsem přítomná a poslouchám... po několika konzultacích řekl, co ho opravdu trápí a řekl i to, že tak jako na terapii se ještě nikdy nikde necítil. Vždy když začal mluvit o tom, co ho trápí, s přáteli, dozvěděl se jen „To bude dobré... Myslíš, že někdo to má jinak... Nechceš si dojít na psychiatrii pro nějaké léky... Nestěžuj si, máš peníze, co víc bys chtěl.“ Řekl mi, že ho napadalo, že spáchá sebevraždu. Měl pocit, že ho v životě nic netěší, je jen v práci, domů jezdí pozdě, často je na telefonu a někdo mu volá i v noci, takže už ani nesdílí ložnici s manželkou, protože ji noční telefonáty pacientů rušily. Někdy manželku ani skoro nevidí. Dřív za ním jezdila do práce na polední pauzu, ale tolikrát se stalo, že oběd jedla nakonec sama v autě nebo v čekárně, že už jezdit přestala.
Ptala jsem se, co vnímá jako hlavní problém ve svém životě. Po chvíli přemýšlení řekl, že to, jakou má práci. Dalšími otázkami jsme postupovali dál a dál pod povrch problému, k jeho obavám, hlubokému strachu z hodnocení druhými, z toho, že kvůli odmítnutí si zkazí jméno, že se mu rozpadne manželství, že nesplatí dluh na ordinaci a hypotéku na dům a také, že takové životní tempo dál nevydrží.
Zeptala jsem se ho nejdřív, co všechno je pro něho skryto pod pojmem jeho život – začal mluvit o manželství, domu, rybaření, kterému se ale dlouho nevěnuje, jízdě na kole...
Po chvíli jsem mu řekla: „Takže vaše práce je pro vás víc, než váš život? Je pro vás víc, než vaše manželství, rybaření, cyklistika a pocity, které při svých zálibách máte...“ Petr reagoval překvapeně a možná i trochu zděšeně se slovy: „Jak jste na to přišla?“ Řekla jsem jen: „slyším, že jste pořád v práci a než abyste se vzdal něčeho z vaší práce, nebo něco změnil, zvažoval jste, že se vzdáte života. Proto si myslím, že práce je pro vás víc, než váš život. Nebo je mezi tím rovnítko? Práce = celý váš život?“
Bylo vidět, že tento úhel pohledu je pro Petra nový a také bolestivý, protože měl najednou skleněné oči a nechybělo mu moc k pláči. Řekla jsem mu jen, že v pláči je někdy velká síla a je krásné, že my lidé máme tu možnost nad věcmi přemýšlet, měnit je a když je něco jinak, než si přejeme, tak po našich plánech truchlit. Na několika dalších terapiích jsme se bavili o tom, co ho na práci štve, ubíjí, a hledali způsoby, jak na situace nahlížet jinak, dělat preventivní opatření, aby k některým situacím nedocházelo, jak se bránit tlaku od klientů, kde se v něm berou pocity viny a obava o dobré jméno.
Na závěr terapie mě poprosil, zda by mohl přivést na jedno setkání také svou manželku. Jeho přání mě překvapilo a ptala jsem se, jak ho to napadlo a jaká má očekávání od takového setkání. Řekl, že by byl rád, kdyby mohl říct manželce na terapii, jak chce změnit svůj život a že to chce udělat nejen kvůli sobě, ale také kvůli nim. Že si přeje, aby spolu občas měli společné obědy nebo večeře a že terapie jsou pro něj místem, kde může otevřeně mluvit o tom, jak se cítí a možná i truchlit po plánech, představě o práci, o svých povinnostech, které člověk musí někdy přehodnotit.
Děkuji za souhlas klienta s uveřejněním jeho příběhu s anonymizovanými údaji.
Mohu někam zavolat, když je toho na mě už moc? Akutní krizovou pomoc poskytují tyto linky: Centrum krizové intervence Psychiatrické nemocnice Bohnice na telefonním čísle 284 016 110 Pražská linka důvěry na telefonním čísle 222 580 697.
Obě krizové linky mají celorepublikovou působnost, hovory nejsou nahrávány a lze při nich vystupovat anonymně (nikdo vás nevyzve k představení). Na konzultaci se předem neobjednáváte – jednoduše zavoláte. Obě linky jsou v provozu 24 hodin denně. Cena hovoru je dle tarifu vašeho operátora.
* Krizové linky jsou akutní pomocí v životní krizi. Zpravidla neumožňují opakovaně hovořit s tímtéž interventem a nelze očekávat, že pracovníci krizové linky jsou obeznámeni se specifiky práce veterinárního lékaře. Pro dlouhodobé řešení životní situace je vhodné vyhledat pomoc formou terapie. | |
Mgr. Věra Ansorgová Psychoterapeutka a lektorka žijící v Mělníku, i když v tuto dobu pracující stále pouze v telefonickém/online režimu. Dlouhodobě se věnuji tématu duševního zdraví veterinárních lékařů a považuji jej za velmi důležité.
Vystudovala jsem magisterský obor Sociální práce, prošla psychoterapeutickým výcvikem v kognitivně-behaviorální terapii, který je akreditovaný pro oblast zdravotnictví, a započala studium oboru psychologie, aby byl můj rozhled kompletní.
Ze své zkušenosti vím, že přiznat si, že člověku není dobře, a říct si o pomoc, vyžaduje velkou statečnost a sílu, proto fandím všem, kterým se podaří udělat tento krok. | |