Standardy veterinární péče. Jak dál?
| Jan Šterc Tanečky okolo standardů pokračují Je tomu přibližně pět let, co se předminulé představenstvo usneslo na vhodnosti vypracování standardů veterinární péče. Tehdy jsme si tuto problematiku vzali za své já a dr. Fichtl. Naši dvojici později významně posílil dr. Snášil. Mne osobně tato myšlenka oslovila, a proto jsem začal přemýšlet, jak by vlastně tyto standardy měly vypadat a jaká by měla být jejich funkce. Dá se říci, že potřeba standardů vyplývá z profesního řádu. Ten stanoví, že veterinární lékař jedná v zájmu zvířete (= pacienta), majitele zvířete, společnosti, kolegů (seřazeno podle důležitosti). A je povinen postupovat podle nejnovějších vědeckých poznatků. (To předjímá, že standardy bude nutno po jejich vytvoření pravidelně aktualizovat.) Po jistých peripetiích jsme dospěli k závěru, že účelem standardů veterinární péče by mělo být vytvoření jakýchsi norem veterinární péče, které poskytnou kolegům možnost orientovat se v jednotlivých oborech a podoborech veterinární medicíny a poskytnou jim oporu při vzájemné komunikaci i komunikaci s klientem. Aby tyto funkce standardy mohly splnit, mělo by se jednat o jakýsi závazný dokument, ze kterého budou vyplývat povinnosti každého veterinárního lékaře. A to zejména - vykonávat veterinární činnost správně (zjednodušeně - stanovit správnou diagnózu a správně indikovat léčbu), - informovat majitele o stavu zvířete a všech možnostech léčby (od nejvhodnější až po ještě přípustnou), - zvolit léčbu podle možnosti majitele, - zvážit svoje možnosti a podmínky pro zvolenou léčbu. Z dokumentu by mělo vyplývat, že - standardy jsou standardy minimálními (to znamená, že uvádějí minimální nutnou péči k lege artis ošetření a že je možné se od nich odchýlit směrem nahoru), - pokud veterinární lékař není schopen standard dodržet (z důvodu svých nedostatečných znalostí, dovedností nebo nedostatečného materiálního vybavení), má pacienta odkázat na pracoviště, které tyto možnosti má, - pokud majitel nebude schopen nebo ochoten poskytnout svému zvířeti prostřednictvím veterinárního lékaře péči na úrovni minimálního standardu, může mu být další léčba odmítnuta (nebo může být zvířeti poskytnuta "podstandardní" péče s informovaným souhlasem majitele - např. paliativní péče), - pokud veterinární lékař poskytne péči pod úrovní minimálního standardu bez výslovného přání majitele (informovaný souhlas), je plně zodpovědný za případné komplikace spojené s takto provedenou léčbou. Standardy by neměly být svazující a měly by se vyhnout komercionalizaci (propagaci vybavení jednoho dodavatele), zákazům provádět vybrané zákroky z důvodů nesplnění formalit a stanovení takových formalit, aby vybrané zákroky mohli provádět jen někteří. Z výše uvedeného je jasné, že standardy musí sestavit specialisté pro jednotlivé obory, tj. ti, kdo danou činnost prokazatelně rutinně provádějí a umí současně pracovat s odbornou literaturou. Vzhledem k rozsáhlosti a hloubce poznatků zdravotní problematiky jednotlivých druhů zvířat bude nutné vytvořit odborné komise. V každé takové komisi by měl být akademický specialista (zná danou problematiku do hloubky a sleduje novinky v oboru), praktický veterinární lékař specialista (zabývá se danou problematikou v praxi na vysoké úrovni) a praktický veterinární lékař "ne specialista" (setkávající se s danou problematikou v běžné praxi). Jednou z jeho funkcí by mělo být "občas přibrzdit" akademického specialistu s ohledem na podmínky terénní praxe. Navrhoval jsem, že první standardy by mohly být seznamem nosologických jednotek pro každý druh zvířat. S tím, že u každé nosologické jednotky by byly uvedeny - jaké jsou nutné diagnostické kroky pro potvrzení diagnózy, - všechny možnosti léčby od nejvhodnější po ještě přípustnou, - možnosti první pomoci nebo prvního ošetření v nouzových podmínkách, - případně co je kontraindikováno nebo co je považováno za nesprávnou léčbu. V další variantě by pak standardy mohly být výčtem terapeutických postupů nebo zákroků, prováděných u jednotlivých druhů zvířat. S tím, že by u každého terapeutického postupu/zákroku byly uvedeny indikace, kontraindikace, případně podmínky, za jakých je možné ho provádět. Tolik tedy k předsevzetím a plánům. Představenstvo výše uvedené akceptovalo. A aby se nemusely hned na začátku sestavovat odborné komise s externími odborníky, bylo dohodnuto, že vlastními silami zpracujeme standardy pro eutanazii. A tak se i časem stalo. Považuji za nutné uvést, že největší díl práce v tomto odvedl dr. Snášil. Po zpracování standardu pro eutanazii se uvažovalo co dál. Po krátké diskusi, už nevím kterého představenstva, byl přijat záměr vypracovat standardy pro základní klinické vyšetření u jednotlivých druhů zvířat. V daném okamžiku jsem si neuvědomil, že se tento záměr poněkud vzdaluje záměru původnímu (tj. standardy pro jednotlivé nosologické jednotky nebo terapeutické postupy). V okamžiku, kdy jsem si vzal za své vypracovat standardy pro základní klinické vyšetření u přežvýkavců, mi došla nereálnost tohoto záměru. Ono totiž klinické vyšetření není terapeutický postup ani zákrok a už vůbec ne nosologická jednotka. Klinickým vyšetřením a zejména některou jeho částí (tj. diagnostickou zkouškou) má být nosologická jednotka diagnostikována, a pak zvolena správná terapie. Nereálnost záměru vypracovat standard pro základní klinické vyšetření vidím v tom, že klinické vyšetření je dynamický proces, který je nutno přizpůsobit (zejména u přežvýkavců) anamnéze, podmínkám, v jakých zvíře je, okolnostem, dostupnému vybavení atd. A už vůbec není jednoduché přesně vymezit, co lze považovat za základní klinické vyšetření. Řekněme, že to bude změření triasu a orientační vyšetření jednotlivých orgánových systémů. Dejme tedy do standardu, že toto musí být provedeno vždy v rámci diagnostiky před zahájením léčby u každého přežvýkavce... No myslím, že teď se pobaveně usmívají všichni kolegové, kteří se věnují veterinární péči u přežvýkavců a dočetli tento text až sem. Nebudu to protahovat. Po poněkud alibistické konzultaci s několika kolegy jsem napsal představenstvu zprávu s doporučením standardy pro základní klinické vyšetření u přežvýkavců nevytvářet. Předpokládám, že moje zpráva je otištěna spolu s tímto textem. Zajímavé ovšem bylo, jaký ohlas tato zpráva v představenstvu měla. Většinou členů (zejména těch, kteří s přežvýkavci pracují) byla akceptována. Nicméně nové revoluční jádro představenstva se ostře proti ní vymezilo a trvá na tom, že standard pro základní klinické vyšetření u přežvýkavců holt musí být a bez něho to nepůjde. Kuriózní je, že tři nejhlasitější oponenti (říkejme jim třeba Chegevara, Proletářka a Moralista) provozují jen veterinární ordinace pro malá zvířata. Ti zajisté dokonale rozumí potřebám kolegů působícím v chovech přežvýkavců. Ale abych jen nehanil. Konstruktivně se k situaci postavila dr. Šínová a nabídla se, že standardy vypracuje. Co dodat? Přeji jí mnoho úspěchů v jejím dalším snažení a dostatečně silnou psychickou odolnost při obhajování vytvořených standardů. Jan Šterc |
