| Lucie Nejedlíková 
Na samém okraji Prahy, ukryty ruchu velkoměsta, se ve stínu nevelkého háje tísní vedle sebe dva pozoruhodné hřbitovy. Větší, ponurý a tísnivým dojmem působící starý ústavní hřbitov psychiatrické léčebny je fascinujícím kontrastem svému menšímu sousedu – zvířecímu hřbitovu, upravenému do podoby pietního parku.
Ústav pro choromyslné v pražských Bohnicích byl založen roku 1903. Pobyt v léčebně byl v té době nezřídka doživotní. Provoz si proto vyžádal i nutnost zřízení místa, kam ukládat zemřelé. V roce 1909 byl opodál v polích zřízen ústavní hřbitov. Veškeré pohřební služby, včetně výroby rakví, si ústav zařizoval sám, s pomocí pacientů. Pohřbívalo se zde až do 50. let minulého století, ojedinělé pohřby probíhaly ještě i později, až do let sedmdesátých. Od té doby hřbitov chátrá a stává se terčem vandalů. V roce 1989 jejich rukou vyhořela hřbitovní kaple.
Jisté však je, že pod všudypřítomným břečťanovým kobercem zůstává ukryto nejedno tajemství. Aby také ne. Na ploše zhruba 2,5 hektaru odpočívá více než 4200 pohřbených. Většinou se jedná o pacienty a zaměstnance bohnické léčebny, pohřbeny jsou zde i děti, které se v ústavu narodily a po narození zemřely. Společenské stigma, které se s duševními chorobami pojilo, je důvodem, proč má většina hrobů podobu jen kopečků hlíny porostlých břečťanem. Náhrobní kameny se jmény jim chybí. Ústavní hřbitov posloužil k ukládání ostatků i jiných společensky nepřijatelných osob, jako byli vrazi, žháři či sebevrazi.
V roce 1916 zde bylo pohřbeno kolem 3000 italských zajatců, kteří zemřeli v nedalekém vojenském lazaretu na tyfus. Na jejich památku byla v 30. letech na hřbitově vztyčena pamětní mohyla. Dalšími Italy, kteří zde našli místo posledního odpočinku, byli pacienti léčebny v Pergine Valsugana. Ta byla za války změněna na vojenský lazaret a pacienti byli rozmístěni do různých léčeben v rámci Rakouska-Uherska, včetně Prahy. Leží zde prý i ten, jenž se zasloužil o první světovou válku – strůjce sarajevského atentátu, a potažmo tak i první světové války, bosensko-srbský politický aktivista Gavrielo Princip. Po atentátu na následníka trůnu byl uvězněn v malé terezínské pevnosti, kde zemřel na tuberkulózu. Podle svědectví hrobníka vyslýchaného gestapem v roce 1942 se měl na hřbitově v roce 1918 uskutečnit tajně pohřeb Principa, pod jménem jednoho ze skutečných pacientů ústavu.
Mystické klima hřbitova lákalo satanisty, stejně jako filmaře. V 80. letech vyšetřovala Státní bezpečnost satanistické rituály, které se zde měly odehrávat. V mlze valící se hřbitovem pohřbívali filmaři Formanova Amadea do fiktivního hromadného hrobu.
Téměř o sto let později, v roce 1999, vyrostl v sousedství hřbitova bláznů hřbitov pro domácí mazlíčky- s poetickým názvem Zahrada přátel nejvěrnějších. Aby byl dodržen požadavek magistrátu na statut parku, je každý náhrobek opatřen dřevinou dle výběru majitele. Objevují se zde tak i exotické dřeviny a pietní místo slouží jako malá botanická zahrada. Uprostřed hřbitova se nachází dva pomníky, věnované pokusným zvířatům a zvířatům, která neměla dobrý život. Na zdejším hřbitově odpočívá zde i jeden ze psů prezidenta Václava Havla. V současné době se nicméně nepohřbívá ani zde, protože kapacita hřbitova byla v roce 2006 naplněna.
Když člověk postojí na křižovatce cest k oběma hřbitovům, neubrání se zamyšlení nejen nad pomíjivosti života samotného, ale i nad křehkostí jeho hodnoty. Nikdo předem neví, zda památka na něj bude mít podobu exotické dřeviny, nebo divokého břečťanu ... 
Foto: Petr Paulů |
