Teleordinujete, teledoktore?

Pandemie a související sociální distanc s sebou přinesly rozličné náhražky osobního kontaktu. O slovo se hlásí i telemedicína – pojem významově dost rozostřený

MARTIN GRYM

Evropská veterinární federace (FVE), která měla v této době logickou potřebu se k telemedicínské praxi vymezit a formulovat poziční dokument, k ní přiřazuje následující čtyři kategorie odborné činnosti: distanční konzultace (remote consulting), distanční diagnostiku (remote diagnosis), distanční preskripci (remote prescription) a třetími stranami generovaná medicínská data (thirdparty generated medical data).

Jak na telemedicínu nahlížet

Ačkoli chovám k digitálním technologiím majícím plně nahradit mezilidský kontakt velmi rezervovaný postoj, bylo by hloupé a nesprávné fenomén telemedicíny zcela odsoudit. Jak už to většinou bývá, není telemedicína sama o sobě úplně dobrá či úplně špatná. Jde o její míru.

Distanční konzultace jsou běžnou součástí naší práce (rady po telefonu, po emailu či po sociálních sítích), stejně jako třeba vzájemné sdílení a odborná konzilia nad rentgenologickými snímky, CT či MRI skeny, krevními testy apod. V určitých případech není nic špatného na distanční preskripci (známý chovatel se známým zvířetem potřebuje předepsat dlouhodobě podávané léčivo). Třetími stranami generovaná medicínská data jsou v dokumentu FVE zamýšleny různé přístroje a zařízení na tělech zvířat, která sbírají určitá specifická data a posléze je automaticky odesílají ošetřujícímu veterinárnímu lékaři (kupř. Holterův monitoring apod.). Potud v pořádku.

Osobně mám ale značný problém s kategorií „distanční diagnostika“. V „telesvětě“ lze totiž de facto používat v diagnostickém procesu pouze dva smysly – typicky zrak (diagnostika přes posuzování fotografi í pacienta či videí je založena téměř výlučně na adspekci) a občas sluch (pes divně sípe). Již vůbec nelze používat hmat (rezistence v břiše) či čich (rána hnisavě zapáchá).

Kvalita chovateli zasílaných materiálů (fota, videa) bývají navíc často velmi nekvalitní a neumožňují tak vyslovení nějakého závěru ani adspekčně. Ačkoli existují případy, kdy lze diagnózu s dobrou spolehlivostí stanovit „pohledem“ na kvalitně zhotovenou fotografi i či ilustračně povedené video, jde o malé jednotky procent, spíše méně.

Proces telediagnostiky je tak oproti standardnímu kontaktu s pacientem významně ztížen, neli znemožněn. Nelze jej tedy podle mého názoru optimisticky považovat za logické vyústění digitalizace v medicíně, která má ambici tvářit se jako plnohodnotná alternativa k medicíně analogové (rozuměj nedigitální, tedy kontaktní).

Telechovatelé a televeterináři

Tendence přenášet veterinární praxi do kyberprostoru zde samozřejmě byla již v době předcovidové. Chovatelé mají telemedicínu rádi (email: Včera nám umřela andulka, nevíte, čím by to mohlo být?). Fotí mobilními telefony, natáčejí mnohaminutová videa, sepisují mnohostránkové anamnézy, aby vše posléze odeslali veterináři s požadavkem na stanovení diagnózy, na návrh léčby a vyslovení prognózy. Mezi nejčastější důvody neschopnosti dostavit se se zvířetem osobně patří: máme to k vám daleko, kočka se bojí přenosky, pes v autě zvrací, nemám auto, já toho papouška nechytnu, jsem na nemocenské, manžel si zlomil nohu a já neřídím, venku je velká zima, velké teplo, velká tma.

U chovatelů je snaha využívat rad na dálku pochopitelná a logická. Šetří to náklady a čas, žádost lze navíc rozeslat více různým pracovištím, takže se lze občas dobrat nejen primárního, ale i sekundárního, terciárního a dalších názorů.

oceňovaný přednášející na světových kongresech týkajících se chorob exotických ptáků. V závěru své kariéry se ale začal věnovat telemedicíně a na dálku radí chovatelům z celého světa. Uvádím jej jako příklad z toho důvodu, že je s ním v živém kontaktu i jeden z našich dlouholetých klientů, který nám jeho rady zasílá.

Dotaz: Moje andulka špatně sedí na bidle. Odpověď: Mohl by to být spinální tumor. V jeho nabídce je kupříkladu diagnostika z fotografi e trusu za 50 australských dolarů. Z jednoho ptačího plkance skládá diferenciální diagnózy a rozpráví o možnostech léčby nejpravděpodobnější příčiny daného stavu. Připomněl jsem si v této souvislosti scénu ze seriálu Sex ve městě, kde se zoufalá Charlotte Yorková rozhodne navštívit věštkyni, aby se dozvěděla, kdy se provdá. Věštkyně po chvíli zaříkávání rozbije vejce, chvíli v něm čte, a poté rozechvělé Charlottě oznámí, že má pro ní jednu špatnou a jednu dobrou zprávu. Ta špatná je, že Charlotte se nikdy nevdá. Ta dobrá pak, že za 100 dolarů to jde odblokovat.

Telediagnostika s rozumem

Covid-19 nás nutí dělat různé věci. Mezi nimi je i distanční forma mezilidské komunikace. Podle mého názoru bychom měli tuto skutečnost vnímat jako dočasnou nezbytnost a nedočkavě vyhlížet normální časy. Ozývají se však i nadšené hlasy, že doba covidová zafungovala jako urychlovač digitalizace a on-line komunikace, a že vracet se zpět k osobním kontaktům je politováníhodné staromilství.

Jako správné Husákovo dítě mám rád hudbu 70. let minulého století. Narazil jsem nedávno na naprostou klasiku – záznam z živého vystoupení Deep Purple s písní Child in time z roku 1970.