To by se zvěrolékaři opravdu stát nemělo
| Jarmil Dobeš Začátkem 90. let mě požádal jeden klient o případnou pomoc jeho synovi, který se bude starat v jejich nepřítomnosti o hospodářství. Jednalo se hlavně o krávu, u které se blížil termín porodu. Pomoc jsem přislíbil a oni mohli vyjet na pro zemědělce tak vzácnou a zaslouženou dovolenou. Vše se zdálo v pořádku, syn se neozýval. Jednoho dne jsem měl vyřizování na úřadech v okresním městě a při cestě zpět přes jejich obec jsem si vzpomněl na svůj slib. Doslova v intuici jsem zastavil u hospodářství. Ve stavení nikdo nebyl a tak jsem šel do stáje. Přivítal mě prosebný pohled matky čekatelky a trčící ocásek z pochvy jasně demonstroval diagnózu – anální polohu; obě zadní zcela podložené. Pan profesor Kudláč by měl ze stanovení diagnózy radost, já ale radost necítil. Nezbylo než jednat. Bylo teplé léto, a tak jsem jen v trenýrkách vklouzl do holínek a začal s repozicí. Dojnice byla prostorná po více porodech, proto reposice nebyla moc náročná a následovala extrakce plodu. V momentě, kdy bylo tele pánví v porodních cestách a já musel pořádně zabrat, povolila mi guma v trenýrkách a ty sjely dolů na holínky. Porod jsem dokončil ve své plné kráse a trenýrky mi ještě vytvořily pouta na nohou. Tele bylo přidušené a já se nemohl pohybovat. Trenýrky jsem musel nakonec roztrhnout a po uvolnění nohou jalovičku konečně resuscitoval. Když drama skončilo, tak jsem se za zvědavých pohledů slepic u pumpy na dvoře umyl a odjel. Chovatelé po příjezdu ocenili moji obětavost, historce jsme se zasmáli a jalovička dostala jméno po mně - Jarmilka. Ztráta trenýrek byla refudována tekutým valašským platidlem a život šel dál.
Nakonec jsem přijal jejich pozvání na večerní veselici, kde se pomalu rozplynuly mé rozpaky. Dávná historka pobavila svatebčany a málem to skončilo tragicky, protože matka ženicha se tak smála, že jí zaskočilo a ztratila vědomí. Ale dopadlo to dobře. Z toho všeho plyne poučení, že člověk má být vždy řádně upraven a že šaty dělají člověka. |
