Ty pozdní noci, ta časná rána

Moje skvělá a vážená kolegyně v rozhovoru o životě terénního veterináře pronesla nezapomenutelnou větu: Je to osamělá existence. Tím bylo dosaženo podstaty věci, výstižnější shrnutí neexistuje. Na scénu divadla vstupujeme sami za sebe a za nevalné podpory okolí hrajeme každý svou vlastní one man show. Sami si odpovídáme za zdar či nezdar představení, jeho účinek na diváky a jakékoli vzniklé škody. Nikdy dopředu neznáme text, ba ani nevíme, o jaký žánr půjde. Ten se navíc během představení mění od tragedie ke komedii a nazpátek, naprosto bez varování. Honorář bývá nezaručený co do výše i termínu výplaty, catering neexistuje a veřejná publicita je zajištěna toliko tehdy, kdy o ni vůbec nestojíme. Představení se navíc mnohdy odehrává na místech nevlídných i děsivých, nebo přinejmenším nekomfortních, navíc ve zcela nemožnou hodinu.

Je to také existence nevyspalá. Viděla jsem za dvacet osm let spoustu nocí a časných rán, zasněžených, mrazivých, deštivých, letně dusných, s náladou vítěznou i sklesle poraženeckou. Vracela jsem se, jako mí stateční kolegové, smradlavá, oblemtaná plodovými vodami, sem tam s laškovným kouskem amniového vaku na oblečení, s hnojem na kolenou a krví na čele, když trochu cákla tepénka, a můj synek ve školce glosoval NAŠE MAMINKA JE HODNÁ, ALE SMRDÍ. A když už to dál nešlo, spala jsem na odstavném parkovišti, na kraji pole, na žlabu, opřená o strom a jednou také na křižovatce u semaforu, když jsem čekala na zelenou.

Je to život bez valné satisfakce, kdy obecné mínění má za to, že když se zvíře uzdraví, uzdravilo by se i bez nás, a pokud ne, je to naše vina. V každém případě to stálo moc peněz a doktor jest vypočítavý lump. Protože je to naše poslání, nejíme, nespíme, nekoupeme se, nemočíme, nevěnujeme se rodině, neodpočíváme, nejsme nemocní, natož pak unavení a nikdy se nemýlíme, vždycky jsme milí, veselí a empatičtí, komunikativní a k majitelům přistupujeme s erudicí kvalitního psychoterapeuta a trpělivostí Matky Terezy. Nebojíme se ani zvířat, kterých se bojí i vlastní majitel, nezatěžujeme ani při zvláštních excesech nebohou zvěř sedativy, a když nás zmrzačí, stihneme před příjezdem sanitky ujistit majitele, že nejsme nijak rozladěni a ta zlomená ruka nás vůbec nebolí.

Teď bych měla prohlásit, že svou práci milujeme nade vše, a proto v ní pokračujeme i přes výše zmíněné faktory. Pravda je, že zdaleka ne všichni. A ti z nás, kdo z toho kolotoče dlouhá léta nevystoupili, mají každý své individuální spektrum důvodů. Na jednom bychom se asi většinově shodli – má to něco do sebe. Není to nuda, má to výsledky, viditelné a hmatatelné, a má to smysl. Takových pár kamínků k opravě světa na nějaký lepší model. Spoustu těch malých kamínků, střípků, dílků mozaiky, mám za léta uloženu ve své chatrné paměti. Občas někde vypadnou a někdo se jim směje, diví se, nebo je dojat. A protože se mi stihl narodit vnuk, těším se na vyprávění hrdinských veterinárních eposů před spaním. I to je fajn.

K tomu nevyspání a ranním návratům se mi vybavil jeden střípek porodní:

Kdysi mi moje pečlivá maminka darovala teplé pyžamko. Pyžamko bylo růžové, zdobené světle žlutými medvídky, velikosti lehce nadměrné. Už to je odstrašující představa, chápete jistě. Ale bylo měkké a příjemné do drsných zimních nocí, jsem zimomřivá a v ložnici bývá chladno.

V jisté stáji za kopcem počala rodit klisna. Majitelka volala a vyla jak saňový pes, že jednu nožičku vidí a druhou ne, vskočila jsem tedy ve zmíněném sofistikovaném pyžamku do bot a bundy, následně do auta, a řítila se k rodičce. Vše proběhlo řádně, vzpurná nožka zreponována, porod dokončen, matka i hříbě zdrávi. Vracela jsem se tedy za ranního šera domů, přes kopec směrem opačným, a na vrcholu kopce ostražitě spočívala hlídka naší čacké policie, a protože se nudila, zastavila mě. A já na ty dobré uniformované hochy vyskočila z auta, oděna v medvídkové pyžamo kompletně zaflákané od krve. To byla pro ně evidentně inovace a instinktivně couvli o krok zpět. Naštěstí, protože než zpracovali nestandardní vjem a než se možná rozhodli srazit mě k zemi a spoutat pro podezření z vraždy manžela, stihla jsem zvolat PÁNOVÉ, NELEKEJTE SE, JSEM VETERINÁŘ A JEDU OD PORODU, a policajtům se zjevně ulevilo a pustili mě domů.

Jindy jsem se vracela domů od koliky a na křižovatce byla červená. Zastavila jsem. Bylo 1:15. Krátce jsem zavřela oči, neboť mě pálily. Když jsem je otevřela, bylo 2:25. A pořád byla červená, patrně rozbitý semafor.

V krajní nouzi po cestě domů se mi osvědčilo pravou rukou řadit a levou se fackovat, abych neusnula. Levé kolo ve škarpě je horší než pravé, neboť může jet někdo v protisměru. Skřípání plechu o svodidla zní nepříjemně a dost to stojí. Vidíme-li proti sobě zeď, je třeba zastavit. Ale nejpodivuhodnější spánková věc se mi stala kdysi poblíže Sázavy, když jsem se v nočních hodinách probrala u vrat jistého statku, netušíc ani omylem, proč tam jsem ani jak jsem se tam dostala. Patrně nějaký autopilotní program mne doprovodil z postele až na místo, kde jsem měla opravit nějaké zvíře, jaké, to jsem netušila a musela to zjistit opatrnými dotazy k majiteli. V černé kronice ráno nebylo nic, naštěstí.

A docela nedávno, když jsem v noci, dešti, bahně a s mobilem v zubech měnila kolo u auta, zatímco normální lidé slastně chrupali v peřinách, nemohla povolit šrouby, sprostě nadávala, pak povolila, jeden mi upadl do škarpy a nenašla jsem ho, nakonec kolo vyměnila a dojela domů, vrátila jsem se k úvodní větě tohoto možná zmateného pojednání – JE TO OSAMĚLÁ EXISTENCE. Ale stejně ještě pár let dám.

Všechny vás zdravím a přeji klidné noci a hluboký spánek.