U nás doma
který si nepřeje být jmenován,
připravila Hana Horáková
Veterináři většinou mají zvířata rádi. Také dost často nějaká doma chovají. A není výjimkou, že si občas berou práci domů.
Tak jsem přišel domů a představuji si, co by asi řekl nezávislý návštěvník, neřkuli zloděj, který by se k nám potichu vkradl a nedej bože si myslel, že by se tu mohl něčím velice cenným obohatit.
Otevřu dveře do domu a za nimi stojí dvacetikilový klokan, který na mě čumí jako zevel. Pro nezvaného asi chvíle se leknout. Pokračuji dál. Vlevo v kuchyni běhá po zemi zmatené kuře s křivým zobákem a kvoká jak šílené. Jdu do kuchyně a klokan za mnou, kuře mu proběhne pod nohama. On ho chytne do předních tlapek, zachrčí na něj a odhodí ho do obýváku. Tam se k němu seběhnou kočky a zvídavě jej zkoumají. Kuře si náležitě stěžuje na svůj pohnutý osud a nepřestává pípat. Když vejdu do obýváku, jeden papoušek mi řekne svým chraplavým hlasem „ahoj“ a druhý se rozeřve jak na lesy. Jdu si do koupelny umýt ruce, načež na mě vybafne další klokan, který potom zmateně skáče po koupelně. Když se dostanu konečně k umývadlu, vrhne se mi na lýtko a zakousne se mi do něj. Z koupelny vyrazím po schodech nahoru a na konci schodů na mě vykukuje další klokan. A za ním se z klece snaží prokousat slepý křeček. Že je na podlaze každé místnosti, kde se vyskytuje klokan, hromada slámy a sena, asi nemusím zdůrazňovat.
Ale jinak jsme taková úplně normální rodinka. Jen se někteří z nás upínají ke chvíli, kdy alespoň ti klokani se konečně vyzdraví a pošupajdí, odkud přišli.
