Úvodník – MVDr. Karel Daniel

V České republice se bohudíky většiny z nás omezení poskytování veterinárních služeb v podstatě nedotklo. Už vidím, jak si při čtení těchto řádek klepou na čelo kolegové, kteří museli dočasně uzavřít provozovnu po obsloužení covid pozitivního zákazníka; kolegové v Olomouckém kraji, kteří se ocitli uprostřed covidových územních omezení nebo všichni, kteří raději zavřeli a omezili svůj provoz v obavě z rizika nákazy. Ze všech těchto případů znám někoho osobně. Přesto si dovoluji tvrdit, že v porovnání s kolegy ve velké většině evropských zemí – a nemluvím o specifi ckých výjimkách typu Švédska či naopak Itálie – je v průběhu covidové krize naše česká veterinární profese v daném kontextu omezována v porovnání s kolegy v řadě dalších zemí veskrze zanedbatelně. A že naprostá většina členů české Komory po dobu opatření krizového stavu vykonávala nadále, jak nejlépe dovedla, svoji péči o čtyřnohé členy rodiny stejně jako o rohaté, chrochtající či kvokající budoucí články potravinového řetězce. Bez ohledu na dočasné snížení obratů v praxích malých zvířat to byl snad největší příspěvek k dobrému renomé veterinární profese u nás.

A zde si dovolím vyslovit určité výhrady k opakovaným požadavkům části naší členské základny – určitě dobře míněným, ale občas také potenciálně sebezničujícím – na „lepší medializaci veterinární profese“; na naši významnější prezentaci v médiích, která by nám měla zajistit zvýšení renomé, zvýšení popularity, zvýšení prestiže. V profesi i v Komoře už působím nějaký ten pátek a jsem si zcela jistý, že o zvýšení a udržení prestiže se musí spíše než představitelé orgánů Komory postarat především každý sám. A v důsledku je prestiž veterinární profese spíše „souhrnem prestiží“ jednotlivých praktických (ale i státních - protože veřejnost nevidí příliš rozdíl) veterinárních lékařů v jejich vlastním okolí, v jejich vlastní komunitě, mezi jejich vlastními zákazníky. Ať už je reálně toto renomé a tato prestiž dána více velikostí parkoviště, ochotou vyjít zákazníkům vstříc i mimo běžné hodiny, přátelským přístupem personálu nebo vlastními znalostmi a dovednostmi příslušného kolegy.

Mediální obraz, který občas vytváří osoby vlající před redaktorem za skleněným pultíkem na Staroměstském náměstí v ústní roušce – jistě vypadají hezky, ale s prestiží a renomé dotyčné profese mají máloco společného. Naopak zkušenost s aktivně emitovanými „mediálně přitažlivými výstupy“ je na půdě naší Komory spíše varující. Naše profese má podle mého názoru z takových nebo onakých důvodů renomé docela vysoké. Političtí představitelé – a můžeme spekulovat proč – nepřistoupili k plošnému omezování veterinárních služeb. A bylo přitom velmi snadné, aby tolik lákavé mediální výkřiky či sebedestruktivní příspěvky některých kolegů tuto situaci změnily. Zatímco zavedení nebo zvýšení poplatků ve zdravotnictví pokládá vlády, naši zákazníci jsou ochotni honorovat daleko většími sumami doplňková vyšetření nebo nákladnější operace svých čtyřnohých přátel a v české společnosti jsme „esenciální profesí“. Ale nejásejme. Uvidíme při další vlně. A možná nejen covidu. Mějme na paměti, že inkubační doba většiny přenosných onemocnění (včetně stavu, kdy nemocný již infekt vylučuje), je zpravidla delší, než doba letu dopravního letadla dvakrát kolem rovníku. A velké množství infekčních onemocnění takovým nebo onakým způsobem sdílíme se zvířaty. V tomto smyslu, myslím, je třeba spíš znovu pokorně opakovat: Díky bohu, že zatím jen covid - existují nejspíš i daleko horší možnosti.

Nemohu si v této souvislosti ani odpustit dvě poznámky k nadcházejícím komorovým volbám. Jedna vychází z Voltairova Candida: „Il faut cultiver notre jardin“. Jeho hlubší fi lozofi cké sdělení zjednoduším na: „koukej se především na jeho zahrádku“; tedy na ty kandidáty, kteří dovedli vést a přivést k rozkvětu vlastní praxi. A dovedli přitom spolupracovat s ostatními. Všechny orgány Komory jsou totiž orgány kolektivními a normální sociální interakce mezi jejich členy jsou alfou a omegou rozumného vedení tělesa o více než 4 tisících hlavách. Druhá poznámka vychází z citátu německého kancléře Helmuta Schmidta: „Kdo má vize, měl by spíš k lékaři“. Mluvím o těch, kteří vědí především o druhých, jakými vizemi by se měli řídit, jak a co by měli dělat lépe. Většinou chtějí „konat dobro všem a všemu navzdory“. Takoví vizionáři přinesli světu největší problémy minulého století.

V Křižínkově 23. 5. 2020

Karel Daniel