Vánoční

Nevím, zda jste již někdy upadli do spárů humánní medicíny a byli hospitalizováni. Předem podotýkám, že si nestěžuji, naopak posílám tisíceré díky lékařům a sestřičkám, jejichž zásluhou i nadále zapleveluji povrch planety svou nicotnou existencí. Nicméně, být nemocný veterinář má svá četná specifika a i s přihlédnutím k vážnosti situace bývá děj prodchnut nepatrným odérem absurdního humoru. Ocitnete se na opačné straně barikády a v duchu se omlouváte svým pacientům, neboť konečně pochopíte a procítíte, jak jim je. Jen s krajním sebezapřením přesvědčíte sami sebe, že kopat a kousat ošetřující lékaře je fuj a že hlasité vytí by rušilo spolupacienty. A přesto po celou dobu zůstáváte veterinářem.

Obrázek první: Prosklená kartotéka kliniky. S papíry a průkazkou pojištěnce v ruce se hlásím sestrám jako příjem k hospitalizaci. Sympatická sestra s mikádem mrkne do papírů a zvolá radostně Tak vy jste veterinářka! Víte, já mám labradora po mrtvici. Druhá sestřička měla kočku s ušním svrabem a konzultace byla rozpuštěna až ve chvíli, kdy pokašlávání fronty za námi nápadně zesílilo. Anestezioložka vypisující příjem na oddělení měla pak kočku s frakturou femuru.

Obrázek druhý: Rozmluva s chirurgem. Moje morálka počíná klesat, i pravím úpěnlivě: Pane doktore, ale MÁM šanci na úplné uzdravení, že? Po chvíli významného ticha pravil ten dobrý muž: Paní doktorko, třicet let praxe a vy po mně chcete nějaké jistoty? Pak mne uklidnil, že mají dostatek sedativ a opiátů a že se mi u nich bude líbit. Tomu jsem porozuměla.

Obrázek třetí: Předoperační příprava. Sestra přináší lahvinku síranu hořečnatého. V pokusu o veselou konverzaci jí sděluji, že ho používám u koní. Pohlédne na mne nevzrušeně a odtuší stručně: Karma??

V dalších dnech se ozřejmilo, že jeden každý zaměstnanec kliniky má nějaké zvíře a přeje si o něm pohovořit. Jednou jsem byla vyvezena na trávník před klinikou, abych zhlédla čivavu a její anální žlázky. Vzhledem k množství opiátů v krevním řečišti nevím, co jsem komu poradila, a necítím se za to zodpovědná.

Několik drobných postřehů pro kolegy: Neukazujte zdravotníkům, kde ta žíla je, činí je to nervními a nerudnými. Naše zdravotnictví šetří, neškodí vzít si s sebou vlastní kanyly (kvalitní). Nikdy neříkejte JÁ TO ŘÍKAL(A)! Nemusíte odpovídat na dotaz: Jak vám je? Váš lékař si odpoví sám.

Myslím, že po zbytek života budu při nepříjemných zákrocích říkat svým pacientům tiše Promiň. Nebudu šetřit analgetiky. Budu si ještě víc než dosud cenit každého jednotlivého života a snažit se ho zachovat. A budu se každý den radovat, že třeba i dnes cítím, jak mě zebou nohy, prší mi do ksichtu, mám hlad... protože by to už taky nemuselo být. A tím se dostávám k tomu, co jsem vlastně chtěla k blížícímu se konci roku napsat:

Važme si prosím toho, že jsme ještě tady. Važme si chvil, kdy jsme schopni pracovat, odpočívat, mít rádi, smát se, plakat. Buďme k sobě vlídní a chovejme se k sobě s respektem, všichni se snažíme a děláme, co umíme a svedeme nejlepšího, všichni jsme unavení, někdy zklamaní a nemáme to lehké. Nikdo z nás není středem světa, ale každý jsme důležitý, nikdo nejsme nula, protože násobkem nul by nevzniklo nic a nepohnulo by světem směrem k lepšímu bytí. Přeji vám, kolegyně a kolegové, krásné svátky, mírnou zimu těm v terénu, všem snesitelné klienty, dobře se hojící pacienty, tolerantní rodinné příslušníky, a hlavně – zůstaňte zdraví, na těle i duchu. A vy, kteří začínáte – neutahejte se moc brzy.

Good luck a s odvahou do dalšího roku.