Cesta na Kočkokongres

Kateřina Návojová Horáčková

Už první cesta na kočičí workshop mě vyvedla z omylu, a jak jsem později zjistila, za zábavu a adrenalin během cestování může s největší pravděpodobností nějaké zvláštní časoprostorové nastavení kolegyně, protože pokud cestuji sama, legrace se mi vyhýbá.

Ale zpět k první cestě do Londýna. Letecké spojení mezi Prahou a Londýnem existuje, takže na letiště jsem dorazila v optimistické náladě, zakoupila jako tradičně kilový pytlík lentilek M & M´s a víno a čekala na kolegyni a na letadlo. Kolegyně se přiřítila se zpožděním, nicméně letadlo se rozhodlo mít zpoždění také, takže se vlastně vůbec nic nestalo. Už to mě mělo varovat, ale stále jsem očekávala hladký průběh cesty. Do Londýna jsme skutečně doletěly, sice jen s mírným dvouhodinovým zpožděním, ale hlavně že jsme byly tam. Nadešla další fáze cesty, tedy najít autobus, který nás doveze k hotelu, kde se měl konat workshop. Asi po třiceti minutách pobíhání po letišti, hledání v papírech a posléze i v mobilu v mapě jsme se zorientovaly a nasedly do autobusu. Příjemné překvapení bylo, že jsme nemusely nic platit. Tím se ale vyčerpala naše dávka štěstí pro daný večer. Zastávky neodpovídaly seznamu na tabuli, který jsem vyfotila do telefonu, takže bylo nutné z posledních sil sledovat, kde se v danou chvíli autobus nachází, abychom vystoupily tam, kde bylo potřeba. Stres a hlad způsobily, že v té době byl kilový pytlík lentilek už z poloviny prázdný. Nakonec jsme ale vystoupily na správné zastávce a dokonce jsme i našly náš hotel. Check-in netrval tak dlouho a během chvíle jsme už stály v našem pokoji. Postel deklarovaná jako „king-size“ byla spíš „child-size“. Klimatizace v pokoji byla nicméně nastavena na teploty panující za polárním kruhem a nepodařilo se nám ji přenastavit, takže nám nakonec ani nevadilo, že se budeme na posteli mačkat. Hotelová restaurace už byla zavřená, tak jsme dojedly zbytek lentilek, daly si na baru víno a šly spát.

Workshop proběhl bez komplikací a nadešel den našeho návratu domů. Protože jsme byly s kolegyní obě zaujaté probíranými tématy, nenašly jsme si čas na čtení zpráv, takže jsme se až kolem poledne dozvěděly, že aerolinky, se kterými jsme měly letět domů, mají nějaké potíže s nefunkčními systémy, nicméně že navečer už by mělo vše fungovat. Uklidněny touto informací jsme se šly dále věnovat kočičí problematice. Navečer jsme pak odjely na letiště, kde jsme se teprve dozvěděly skutečný rozsah této katastrofy – náš let byl zrušen, kdy budeme moci odletět domů, se neví, a ať si, pokud budeme chtít, požádáme o refundaci nákladů. Voucher na hotel nám dát odmítli, neboť stejně byly všechny hotely kolem letiště plné. To už nám tuhl úsměv na rtech, usadily jsme se na podlahu a začaly lovit v telefonech kontakty na přátele a známé žijící v Londýně nebo okolí. Měly jsme štěstí v neštěstí, azyl nám poskytl emeritní profesor dermatologie z Royal Veterinary College. Sice bydlí kousek nad Londýnem, ale my byly rády, že nemusíme spát na zemi v letištní hale. Vlakem plným fotbalových fanoušků obou týmů (nevím jakých) se nám podařilo dojet na místo určení, dostaly jsme večeři a postel, což nám v naší situaci připadalo doslova jako ráj. Hned jsme začaly hledat dostupné letenky do Prahy, mně se podařilo doslova urvat letenku na poslední noční let do Prahy na následující den, kolegyně, která šla nakupovat pár vteřin po mně, musela už vzít za vděk letem až další den ráno. V danou chvíli jsme ale byly rády, že se vůbec dostaneme domů. Další den jsme strávily výletem s našimi hostiteli a já pak v noci odletěla domů.

Nutno podotknout, že aerolinky se k problémům nakonec postavily zodpovědně, protože nám vykompenzovaly skutečně vše, co jsme doložily.

Po tomto zážitku jsem celkem s napětím očekávala cestu na další kočičí workshop, jediná drobná obměna byla ve zvoleném hotelu. Tentokrát se kromě již tradičního zpoždění nic zásadního nestalo – pravděpodobně nás to mělo ukolébat a otupit ostražitost. Ten pocit klidu a bezpečí byl ovšem falešný, protože hned další cesta – tentokrát na světový kočičí kongres do anglického Brightonu – opět stála za to. Na dvouhodinová zpoždění letadel už jsme byly zvyklé, tentokrát to zpoždění bylo ještě delší, takže za oběť padl další kilový pytlík lentilek (ještěže je na tom letišti mají vždy v akci). Už z Ruzyně jsem se pokoušela dovolat do penzionu, kde jsme měly zarezervované ubytování, že do půlnoci, kdy se měla zavírat recepce, tam rozhodně nedorazíme. Naštěstí jsem vybrala velmi vstřícný penzion, protože nám slíbili, že „to nějak zařídí“. Uklidněné touto informací jsme sedly do letadla. Po příletu jsme hned běžely na vlak a opět jsme měly štěstí v neštěstí – poslední vlak do Brightonu odjížděl ve dvě hodiny ráno, takže jsme měly dokonce celých deset minut na nástup. Na nádraží v Brightonu jsme zjistily, že nejsme schopné se zorientovat a dojít pěšky k penzionu (a jak se posléze ukázalo, nebylo to zase tak blízko, jak se zdálo na mapě), takže jsme odchytily taxík, nevšimly si asi třísethlavé fronty, která také čekala na taxíky, a za vydatného spílání lidí z této fronty jsme odjely. Provozovatelé penzionu na nás nezapomněli – nechali nám klíče pod rohožkou, takže jsme nemusely spát v blízkém parku. Dvoulůžkový pokoj byl velikostí tak pro desetileté dítě, ale to nám v tu chvíli už bylo celkem jedno. A v následujících dnech vlastně taky, protože jsme se tam chodily prakticky jen vyspat. Zpět domů jsme kupodivu odletěly jen s mírným zpožděním řádově v desítkách minut.

Je pravdou, že po takových zážitcích je vždycky nějakou chvíli klid. Tak tomu bylo i tentokrát, takže další adrenalin se vyplavoval až během cest na další kočičí kongres. Tentokrát jsme letěly ve třech, asi abychom vyvážily to negativní nastavení kolegyně. Je pravda, že to trochu pomohlo, ale ne úplně. Tentokrát jsme musely přestupovat ve Frankfurtu a aby toho nebylo málo, na přestup byla jen hodina. Samozřejmě bychom to nebyly my, kdybychom neodletěly z Prahy se zpožděním – tentokrát to byla hodina. Seděla jsem nejblíž východu, takže po přistání jsem sprintovala s batohem na zádech přes celý terminál s odhodláním lehnout si před naše letadlo a nepovolit, dokud nedoběhnou i kolegyně. Letadlo do Neapole bylo naštěstí tak laskavé, že mělo také zpoždění, takže jsme si dokonce stihly koupit i frankfurtskou klobásu.

Po příletu do Neapole jsme se jaly hledat náš domluvený odvoz. Ten tam skutečně byl, dovezl nás na místo, pokusil se nás zkasírovat na místě (z hotelu jsme byly varovány, ať mu nic neplatíme, protože částku od nás vybere recepce), ale každopádně nás vyložil tam, kde jsme potřebovaly. Kongres proběhl podle očekávání a čekala nás cesta domů. S dalšími účastníky kongresu jsme se domluvili na společném odvozu a jeli tak na letiště hromadně. Po cestě jsme viděli z okna auta hustý černý kouř na té straně, kde mělo být letiště. Pokusila jsem se o vtip hláškou „it´s the airport“, následně jsem byla málem utlučena ostatními spolucestujícími, kteří již znali naše předchozí cestovní historky (a přesto se odvážili sednout s námi do auta). Letiště naštěstí nebylo tím objektem požáru, letadla přistávala a startovala, takže jsme nečekali žádný problém. Jeden ale nastal u rentgenů. Vezla jsem si domů kromě batohu ještě nový Doppler na měření tlaku krve u koček, a ten se kontrole moc nepozdával. Kontroloři otevřeli kufřík, koukali na tu změť krabiček a drátků a po mém nesmělém vysvětlení, že se jedná o přístroj na měření tlaku krve u koček, na nich bylo vidět, že by rádi volali italskou verzi našeho Chocholouška. Naštěstí nakonec uznali, že bude lepší, když si mě pořeší v Praze, sebrali mi z kufříku sonogel, zbytek mi vrátili a pustili mě do letadla. Odletěly jsme jen s mírným zpožděním, po našem odletu ale doprava na letišti zkolabovala a naši kolegové z kongresu tak strávili několik hodin čekáním, zatímco my tři cestovatelky odletěly bez komplikací. Jediný pokus o vtip ze strany frankfurtského letiště spočíval v tom, že nám nahlásili, že míst v letadle je méně než cestujících a že hledají dobrovolníky, kteří ve Frankfurtu zůstanou. My zaujaly bojový postoj ve stylu „my nastoupíme i přes mrtvoly“, do letadla jsme se dostaly a dokonce i odletěly domů s taškami plnými italského Limoncella a citronových bonbónů.

Letos jsem učinila jeden zajímavý objev – když letíte s dětmi, které jsou hodně akční, mívají pracovníci na letišti snahu odbavit vás (tj. zbavit se vás) co nejrychleji. Takže i letošní cesta na kočkokongres byla v tomto smyslu pohodovější, a děti i vyvážily to negativní časoprostorové nastavení kolegyně, protože letadlo dokonce nemělo takové zpoždění, jaké jsem očekávala. Zato mi z dětí brali u kontroly vzorky, patrně si mysleli, že jsem je naspídovala nějakou zakázanou látkou (asi nemají zkušenosti s dětmi, protože každý normální rodič by na cestu děti raději utlumil).

Teď se už na žádnou kočičí akci letadlem nevypravím. Další adrenalinová zábava mě tak čeká nejdříve po Novém roce. Už se na ni těším.