Hodina králičího dějepisu

Jak je obecně známo, králíci patří do řádu savců zvaných Lagomorpha, který zahrnuje asi 40 druhů králíků a zajíců. Nálezy z fosilií nám napovídají, že řád Lagomorpha se vyvinul v Asii, a to zhruba před 40 miliony let. V tomto období došlo zároveň k oddělení kontinentů, což je možno považovat za prvopočátek následného hojného rozšíření různých druhů králíků a zajíců po celém světě – s výjimkou Austrálie.

V současné době existuje v Evropě a Americe více než 60 uznaných plemen králíka domácího. Všechna jsou odvozena od králíka evropského (Oryctolagus cuniculus) – jediného králičího druhu, který byl celosvětově domestikován. Evropský divoký králík se vyvinul asi před 4000 lety na Pyrenejském poloostrově. Není bez zajímavosti, že název „Hispania“ – používaný pro Španělsko – pochází z názvu, který dané oblasti dali féničtí obchodníci a znamená „země králíků“. Když do Španělska dorazili kolem roku 200 před naším letopočtem Římané, oblíbili si divoké králíky pro jejich chutné maso a kvalitní kožešinu. Začali chovat divoké králíky v oplocených výbězích, z nichž se králíci pochopitelně rádi pokoušeli o útěk, a proto nepřekvapí, že latinský název „Oryctolagus cuniculus“ znamená doslovně „zajícovitý kopáč podzemních chodeb“.

Rozšíření římské říše spolu s rozmachem světového obchodu následně vedlo k rozšíření králíka evropského do mnoha dalších částí Evropy a Asie. Díky schopnosti rychlého rozmnožování a dostatku obdělané půdy poskytující ideální životní prostředí si králíci brzy vytvořili ve volné přírodě velké populace. Evropský králík byl vysazován i do nově objevovaných zemí, jak byly postupně prozkoumány a kolonizovány evropskými dobrodruhy a průkopníky. Divokým králíkům se tam dařilo a jejich populace rychle rostly, zejména v zemích s vhodnými klimatickými podmínkami a malým počtem přirozených predátorů. Králík evropský se tak rozšířil například v Severní Americe a Austrálii, kde se dokonce stal pro farmáře a ochránce přírody nepříjemným škůdcem. Klasický proces domestikace divokých králíků započali v 5. století mniši z oblasti Champagne ve Francii. Byli téměř jistě první, kdo choval králíky v klecích – jako snadno dostupný zdroj potravy – a také první, kdo experimentoval se selektivním šlechtěním králíků na vlastnosti, jako je živá hmotnost nebo barva srsti. Během 12. století byli domestikovaní králici dovezeni do Británie a dále během středověku se chov domácích králíků pro maso a kožešinu rozšířil po celé Evropě. Některé ženy z řad středověké šlechty dokonce už tehdy chovaly králíky jako domácí mazlíčky.

Selektivní šlechtění evropských králíků znamenalo, že v různých regionech vznikala odlišná plemena, a původ mnoha starých plemen proto lze vysledovat několik století zpět. Jsou známy malby z 15. století zobrazující králíky v různých barvách,

některé dokonce s bílými „holandskými“ znaky. Spisy z 16. století naznačují, že „vlámský obr“ byl chován již jako čistokrevný pod názvem „Ghent Giant“ ve vlámsky mluvící oblasti Ghent v Belgii. Prameny ze 17. století vyprávějí o příchodu „stříbrných“ králíků do Anglie a Francie, přivezených z Indie a Číny mořeplavci. Zdroje z 18. století uvádějí, že zakrslé plemeno známé jako „Lapin de Nicard“, které pochází z Francie a vážilo pouhých 1,5 kg – je považováno za předchůdce všech zakrslých plemen – atd.

Králičí šlechtitelský boom vyústil ve vznik široké škály plemen, od malého polského králíka po obrovského vlámského obra. Až do 19. století byli domácí králíci chováni hlavně pro maso a kožešinu, ale během viktoriánské éry bylo vyvinuto mnoho nových „atraktivních“ plemen pro hobby chov králíků na výstavy. Industrializace také znamenala, že mnoho lidí, kteří se stěhovali z venkova do rozšiřujících se měst, si s sebou přivezlo králíky – kromě drůbeže to bylo jediné „farmářské“ zvíře, které bylo prakticky možné chovat i ve městě. Ačkoli mnoho z těchto králíků bylo chováno pro maso, mezi rostoucí střední třídou se stále častěji objevoval chov králíků jako domácích mazlíčků. Pro lidi, stěhující se z venkova do měst za prací, byli králíci spjati se starým domovem a vztah ke králíkům pro ně nabýval podoby až sentimentální. „Králičí zboží“ bylo propagováno v souvislosti s dětmi a romantický vztah ke králíkům přetrvává dodnes – oblíbené jsou fotky „králíčků“ s novorozenci a pořizování králíků jako dětského mazlíčka.

Ve 20. století se chov králíků stal oblíbeným koníčkem v celé Evropě a mnoho chovatelů králíků vyvinulo nová plemena a barvy. Některá plemena, jako „himálajský“ anebo „rex“, vznikla jako výsledek přirozeně se vyskytujících genetických mutací, které byly poté fixovány nebo vylepšeny prostřednictvím selektivního šlechtitelského programu. Jiná plemena byla vyvinuta křížením, zejména s králíky dovezenými z jiných zemí. Bylo založeno mnoho chovatelských společností a klubů, přičemž některá plemena procházela dramatickými výkyvy v popularitě.

Ačkoli evropský králík dorazil do Ameriky už s evropskými osadníky a vytvořil velkou divokou populaci, králíci byli až do konce 19. století v Americe většinou loveni ve volné přírodě. Domácí králíkářství se ve Spojených státech prosadilo až kolem přelomu století, kdy se začala dovážet řada evropských plemen a chovatelé vyvinuli i některá americká plemena.

Během dvou světových válek vlády v Británii i ve Spojených státech povzbuzovaly lidi, aby chovali králíky jako zdroj domácího masa a kožešiny, a to jak pro sebe, tak jako pomoc při zásobování a oblékání vojáků na frontě. Po válce mnoho lidí nadále chovalo králíky na svých zahradách a udělalo si z nich běžné domácí mazlíčky. Ve Spojeném království se králíci stali třetím nejoblíbenějším domácím mazlíčkem po kočkách a psech, byli však tradičně považováni za „dětské mazlíčky“.

Za posledních zhruba 30 let se přístup ke králíkům jako domácím mazlíčkům postupně změnil. Podpora dobrých životních podmínek králíků umožňuje lepší porozumění králíkům – od jejich základních potřeb po jejich inteligenci, osobnost a chování. Králíci jsou stále častěji vnímáni stejným způsobem jako kočky a psi, jako odměňující společník nebo rodinný mazlíček, a je jim poskytována stejná úroveň péče a pozornosti, od rutinního očkování a zdravotní péče až po větší svobodu a interakci s jejich majiteli.

Zdroj: http://www.bunnyhugga.com/a-to-z/general/history-rabbits.html