KOMORA na vstupu do nového centenia
| Projev prezidentky Komory veterinárních lékařů ČR MVDr. Radky Vaňousové v Břevnovském klášteře dne 20. 2. 2020 Vážené kolegyně, vážení kolegové, přátelé, když jsem zvažovala, co bych měla jako prezidentka Komory říci, došlo mi, že mohu být jako veterinářka šťastná. Ať už pro to, že jsem členkou samostatné Komory nezávislé na státu, instituce, která je odvislá pouze od svých vlastních členů, určitým důvodem je také vědomí, že dělám práci, kdy v každém okamžiku je možné rozpoznat, kdo je pacient a kdo lékař. Dovolte mi stručně shrnout 100 let do založení naší Komory, připomenout si, co vlastně oslavujeme. Prvním profesním spolkem, který můžeme považovat za předchůdce Komory, sdružujícím české veterinární lékaře, byl Spolek rakouských zvěrolékařů, který vznikl roku 1876 pouze pro veterináře v Dolním Rakousku. Důvodem jeho založení se stala ochrana veterinárních lékařů před konkurencí lidových léčitelů, kteří bez omezení nabízeli své služby chovatelům a majitelům zvířat na venkově. Jak aktuální je toto téma i po 100 letech. V roce 1891 se vytvořily tzv. zemské jednoty mezi nimi i Zemská jednota pro Království české (1894) a Zemská jednota pro Markrabství moravské. V té době bylo v Čechách 258 veterinárních lékařů, na Moravě a ve Slezsku 146. Za dobu jejího osmnáctiletého trvání se podařilo přimět rozhodující činitele státní správy a společnost jako takovou, aby byla respektována práva stavu zvěrolékařského a zvěrolékařství bylo uznáno za prospěšně působící ve veřejném a společenském životě. Kéž bychom tuto sílu mohli najít dnes. V roce 1895 vznikl Literární a podpůrný spolek českých posluchačů zvěrolékařství ve Vídni, který se stal první studentskou organizací českých veterinárních mediků. Mezi první průkopníky spolkového hnutí patřil František Dočkal a Josef Taufer. Od roku 1898 se začaly prohlubovat národnostní spory, což vyvrcholilo tím, že čeští členové založili Spolek českých zvěrolékařů s jednotami v Čechách a na Moravě. Byl to vlastně protestní spolek působící vedle existujících zemských jednot i ústředního spolku ve Vídni. Na společné schůzi předsednictva Spolku českých zvěrolékařů pro země Koruny České v Praze a Spolku rakouských zvěrolékařů v Čechách, odboru českého a německého, proběhla dne 27. února 1912 čilá diskuse o zřízení zvěrolékařských komor. Požadavky českých zvěrolékařů vycházely ze zkušeností existujících komor, především lékařské komory. Účastníci se usnesli, že Spolek českých zvěrolékařů pro země Koruny české v Praze bude žádat zřízení komor přímo ve Vídni u ministra orby. Realizaci zastínilo řešení předválečných problémů a omezení shromažďovacích a spolčovacích práv a svobod. Fakticky byla naše Komora založena v roce 1919, usnesením Národního shromáždění Československé republiky vydat dne 20. února 1920, na den přesně před 100 lety, zákon č. 133/1920 Sb., který umožnil zřízení Zvěrolékařské komory. Členy Komory byli všichni veterináři, vyjma těch v aktivní vojenské službě a službě státní. Vrcholným orgánem Komory se stala valná hromada, která se měla scházet alespoň jedenkrát do roka. Všechny funkce byly čestné a nehonorované. Exekutivou bylo pověřeno představenstvo složené z 15 členů. Na počátku roku 1921 Komora připojila ke svému posudku k zákonu o zvířecích nákazách, následující požadavky:
Vládním nařízením č. 198 ze dne 11. října 1923 byla působnost Komory rozšířena na celé území ČSR. Tím bylo nutno ve volbách nového představenstva vzít zřetel i na členy působící na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Dle úředních dat, na jejichž základě vznikl seznam členů Komory, čítala Komora celkem 607 členů (339 Čechoslováků, 238 Němců, 26 Maďarů, 3 Rusy a 1 Rumuna). V letech hospodářské krize na počátku 30. let se vyhrotila problematika odlišného společenského, pracovně právního a sociálního postavení státních, obecních a soukromých veterinárních lékařů. Vedle veřejnoprávní stavovské organizace Zvěrolékařské komory pro ČSR existovaly i další veterinární organizace:
Výše jmenované organizace měly vesměs stejné programy. Zvěrolékařská činnost byla řízena Ministerstvem zemědělství v oblasti ochrany zdraví zvířat a Ministerstvem zdravotnictví v oblasti zajišťování zásad veřejného zdraví, včetně hygienické kontroly masa a provozu jatek. V rámci přípravy zákona o prohlídce masa se rozhořel spor o to, zda za posuzování zdravotní nezávadnosti masa na jatkách mají být odpovědni zvěrolékaři nebo lékaři. V roce 1936 dochází ke změně označování zvěrolékaře na veterináře. Důvodem je, že z pojmu veterinář vyplývá, že slouží nejen zvířatům, ale i lidem. Pochopitelně největší zásah do veteriny mělo stejně jako do všech profesních organizací v našem státě vyhlášení mobilizace v roce 1938 a neradostné roky poté. S vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava přišel zákaz všech schůzí a shromáždění. V době, která se stavěla proti demokratickým zásadám, bylo rozhodnuto upustit od svolání valné hromady Komory i schůze představenstva. Vznikem samostatného Slovenského štátu přestaly na území Slovenska ze zákona působit všechny československé spolky. 6. června 1939 byl přijat zákona č. 132 o Zvěrolékařské komoře na Slovensku. Na území Protektorátu Čechy a Morava nebyla, jako jedna z mála institucí, Zvěrolékařská komora zrušena. Ve zvěrolékařské komoře české a moravské však ubyla téměř polovina členů, tj. z celkového počtu 980 členů, které měla Komora v době před Mnichovem, jich po 15. březnu 1939 zbylo 529. Bylo zapotřebí podílet se na existenčním zajištění veterinářů, kteří byli nuceni opustit zabraná pohraniční území Sudet nebo byli propuštěni ze zrušených institucí. Vládní nařízení č. 136/1940 Sb. o účasti Židů na výkonu svobodných povolání omezilo jejich účast ve výkonu veterinární praxe na 2 % z celkového počtu veterinářů. Židovští veterináři podléhali dozoru okresního a zemského úřadu svého působiště a ministerstva zemědělství a měli za povinnost užívat označení židovský veterinář. V této těžké době se podařilo prosadit vládní nařízení 41/1940 o prohlídce jatečných zvířat a masa a o zřizování a provozování jatek. Dozorová činnost byla svěřena veterinářům a byl tak odstraněn kompetenční spor mezi ministerstvem zdravotnictví a zemědělství a veterináři, který se táhl od druhé poloviny 30. let. Veterinář byl označen za kompetentního odborníka v prohlídce jatečných zvířat a masa. V roce 1942 přechází celá agenda veterinárního oboru pod ministerstvo vnitra. V témže roce připravila Komora nový Komorový zákon, který prošel mezirezortním řízením a vešel v platnost pod č. 33/1944. Toto nařízení uložilo všem veterinárním lékařům povinné členství v Komoře bez ohledu na to, v jakém speciálním oboru byli činní, bez ohledu na to, v jakém poměru byli ke státu, pokud se vůbec veterinární činností zabývali. Činnost všech profesních organizací se na sklonku války ocitla v hlubokém útlumu. Společně s ostatními komorami byl učiněn pokus, aby svobodná povolání byla osvobozena od výdělkové daně, stejně jako tomu bylo v Říši. Tento pokus ale narazil na odpor Ministerstva financí. Po ukončení války obnovila činnost Zvěrolékařská komora v plné síle. Snad jen drobná zajímavost, že 14. července 1945 proběhla volba nového představenstva tzv. per rollam tedy pouze formou písemnou – a to z toho důvodu dopravních a ubytovacích potíží, které by mohly znemožnit účast většiny členů na valné hromadě. Komora měla po válce jednu obrovskou výhodu spočívající v její samostatnosti, která se projevila v jejím stavovském soudnictví ona sama pak mohla očisti svůj stav od kolaborace. Očistná osmičlenná skupina, jejímž předsedou se stal Dr. Otto Žallmann, projednala do listopadu 1945 celkem 32 případů, kdy šlo vesměs o stížnosti mezi kolegy na nedůstojnou nevlasteneckou činnost, udavačství a kolaborantství v době okupace. A pak nastal únor 1948… a konec nejen nadějí, ale i konec Zvěrolékařské komory. Vládním nařízením č. 12/1949 Sb. o zemědělských referátech se u každého krajského národního výboru zřídil zemědělský referát, který měl v kompetenci organizování veterinární služby k ochraně zdraví zvířat a obstarávání veterinární péče, zahrnující veškerá opatření na ochranu zdraví zvířat. Paragrafem 22 přijatého zákona o zdokonalení živočišné výroby ze dne 21. prosince 1950 přešly veškerá práva, závazky a majetek Komory na stát. Prý nebylo třeba profesních organizací a zestátněním veterinární služby tyto organizace zanikly. Činnost zvěrolékařské profese byla řízena státem a formy profesního sdružování byly po tuto dobu nežádoucí a bezvýznamné. Takto skončila první etapa spolkové činnosti oboru veterinární medicíny a s tím související existence Zvěrolékařské komory Československé republiky. Celkově se období 50. let vyznačovalo centralizací a byrokratizací nejen profesního, ale všeobecně veřejného prostředí. Stát se prostřednictví Státní veterinární správy stal výlučným zaměstnavatelem poskytovatelů veterinárních služeb. V každém případě je nutné zmínit dokončené eradikační programy brucelózy a tuberkulózy. Pak přišlo počátkem šedesátých let uvolnění, v duchu nové ústavy a zavonělo i pro naší komoru jaro 1968, které skončilo stejně jako mnoho jiných nadějí, pod koly tanků spřátelených vojsk v srpnu 1968. Nedošlo k obnovení činnosti Komory. Nicméně v roce 1968 vznikla Společnost veterinárních lékařů. Jednalo se o zájmovou organizaci usilující o odborné zaměření, o zvýšení úrovně veterinární medicíny na všech jejích úsecích. Předsedou byl zvolen doc. MVDr. et. RNDr. Miroslav Dobeš, CSc., který setrval ve funkci až do ukončení její činnosti v roce 2006. Politický obrat v listopadu 1989 vedl k rozsáhlé deregulaci a liberalizaci společenského systému. Jeho součástí byla opětovná privatizace terénní veterinární služby v roce 1991. Organizace se ujal Spolek veterinárních lékařů, který delegoval kandidáty do přípravného výboru. Přípravný výbor rozhodl o uspořádání ustanovujícího sněmu Komory a následně o volbě prezidenta Komory. Prvního novodobého sněmu se účastnilo 1112 přítomných delegátů, kteří zastupovali 1991 mandátů. Prezidentem byl zvolen doc. MVDr. Zdeněk Věžník. Novodobá Komora vznikla přijetím zákona č. 381/1991 Sb. jako moderní samosprávná veterinární organizace, disponující některými přenesenými pravomocemi státu. 1. sněm schválil organizační, volební, jednací, licenční, profesní, příspěvkový a disciplinární řád. Sídlo novodobé Komory je v Brně. V roce 1994 začíná Komora evidovat veterinární lékaře a vydávat nová osvědčení k výkonu profese, zakládá akciovou společnost na organizování školících a doškolovacích akcí, ubytovací služby, řemeslnou výrobu papírenskou a polygrafickou a nákup zboží za účelem dalšího prodeje. Již v tomto roce se snaží Ministerstvo hospodářství o oslabení komor a odebraní kompetencí a udělat z něj společenské organizace. Komora v roce 1995 uzavírá smlouvu o spolupráci při zřízení, vedení a využívání Národního registru majitelů zvířat s cílem zavedení standardní identifikace zvířat a evidence jejich majitelů pro účely prevence nákazových situací, certifikace zvířat, ochrany zvířat při transportu, ochrany zvířat v chovu, ochrany zvířat určených k jatečním účelům a při udržování a zajišťování pohody zvířat. Postupem doby se rozvíjí i společenská funkce Komory, Komora začíná sponzorovat některé aktivity, podílí se na vydávání knih, zakládá sociální fond. Já vím, že jsem byla dlouhá ale shrňte sto let do pár vět. Shrnout sto let veteriny v Čechách do 1 hodiny je úděl nemožný. Komora je dnes samosprávnou stavovskou organizací, finančně nezávislou, byrokracii nepodléhající, která řídí z odborného hlediska svou profesi. Tento způsob samosprávy umožňuje veterinářům starat se bezprostředně o věci, které se jich přímo dotýkají, a tím přispívají k větší svobodě a samostatnosti jednotlivce. Právě proto jsou profesní samosprávy svobodných povolání podporovány demokratickým právním státem. Základní funkce, která Komora vykonává vůči svým členům jsou: vstup do profese, registrace členů, disciplinární pravomoci a dohled na prei postgraduální vzdělávání. Je automatickým připomínkovým místem legislativních procesů dle svého zaměření. Komora je také kompetentní autoritou pro uznávání profesní kvalifikace pro žadatele ze zahraničí i pro studijní programy veterinárního vzdělávání v České republice. Toho všeho Komora nedosáhla ze dne na den, ale vývojem za těch prvních 100 let od svého vzniku. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já osobně jsem přesvědčena, že odloučenost profesní komory od státu a samostatnost je to největší bohatství, které jako veterináři máme. Když k tomu ještě přidám krásu našeho povolání, pak to podle mne stojí i za ty potíže, které nám přináší byrokracie a neshody, které mezi sebou nejen můžeme, ale jako svobodní lidé musíme mít.
Zapisovatelem rukou psaný úryvek z originálního zápisu o ustavující valné hromadě Zvěrolékařské komory dne 19. září 1920. Po téměř deseti letech od prvního nápadu na vydávání vlastního komorového časopisu tento spatřil světlo světa na sklonku roku 1930. Takto vypadalo "grafické ztvárnění" části titulního listu I. čísla Věstníku Zvěrolékařské komory ze dne 1. listopadu 1930.
Oznámení prezidenta Komory veterinárních lékařů doc. MVDr. Zdeňka Věžníka, CSc. o ustanovení Komory veterinárních lékařů.
Ukázka několika z celkového počtu 35 návrhů zaslaných v roce 1992 do soutěže o emblém porevoluční Komory veterinárních lékařů ČR včetně vítězného návrhu vpravo dole, který je dodnes užíván. Jak vznikal almanach aneb geneze komorových memoárů v kostce Komora veterinárních lékařů vydala u příležitosti svých 100. narozenin publikaci Čeští veterinární lékaři a jejich KOMORA v letech 1920-2020, s podtitulem Jedno sto pozoruhodných let. Autorskou stopu na tomto dílku zanechali profesor Čeněk Červený, Martin Grym, Tomáš Vavruša, Petr Matušina a Vladimír Rejnek. Skutečných autorů však je nepřeberně - jde především o přispěvatele do stavovského časopisu, z něhož autoři čerpali, dále pak obě prezidentky a všichni prezidenti, ale i další "pomocné osoby", bez nichž by toto dílo nevzniklo a jejichž seznam přesahuje účely tohoto stručného pojednání. Pokud zde své jméno nenašli, omlouvám se jim a prosím o shovívavost. První impuls V průběhu roku 2018 začal profesor Červený opakovaně upozorňovat, že se blíží 100. výročí vzniku Komory: konkrétní narozeninové datum bylo 20. února 2020, neboť v ten den přesně před sto lety spatřil světlo světa první prvorepublikový zákon o komoře. Profesor Červený v té době již prakticky profesionální veterinární historik a autor desítek rozličných historických článků členy mediální komise ponoukal, aby urychleně začali pracovat na vzpomínkové publikaci komorovém almanachu. Zprvopočátku mu nikdo nevěnoval přílišnou pozornost, neboť představa úmorného sestavování a výběru tisíce různých událostí a zajímavostí ze spolkového života Komory byla nelákavá. Hrozila práce. Profesor Červený se však nedal odradit naší prokrastinací a udělal to, co je v těchto případech klíčové – první krok. Jakožto historik na volné noze disponující dostatečným množstvím času, ale hlavně odhodláním, se pustil do práce. V relativně krátkém čase dodal nejen historii prvorepublikové Komory, ale také popis života veterinární obce za Protektorátu Čechy a Morava, v osvobozené republice a v poúnorovém temnu. Jeho odhodlání a hlavně pracovitost budila rozpaky. Dělat mrtvého brouka už nebylo za této situace z naší strany bohužel možné. Patnácté výročí Měli jsme docela štěstí, protože naše pokusy o sestavení vzpomínkové publikace nebyly první. Již okolo roku 2005 docházelo ze strany některých členů představenstva k nesmělým pokusům sestavit almanach k 15. výročí vzniku polistopadové Komory, jejíž datum vzniku se datuje na 11. září 1991, kdy se zrodil zákon o Komoře, respektive na 1. října 1991, kdy se konal ustavující sněm v Praze. Petr Matušina a Vladimír Rejnek tenkrát sesbírali řádku materiálů o polistopadovém vývoji Komory. Grand finále se však nekonalo. Stejně jako pro dívky, platí zřejmě patnáctiletá „ochranná lhůta“ i pro memoáry. Prvních patnáct polistopadových let komorového dění bylo poměrně dost emočně vypjatých a ukázalo se, že bijci zatím nevychladli. Začali půtky o to, čí pohled na věc do almanachu zařadit. Za této situace bylo rozumnější vzpomínání odložit. Rozpačitá východiska Prvotní nadšení z rychlého sestavení nejhlubší historie profesorem Červeným brzy opadlo. Když jsme si s Tomášem Vavrušou jeho text poprvé přečetli, shledali jsme jej velmi rigorózním, plným dat a jmen. Šlo o vědeckou práci, nikoli však o poutavé a zábavné čtení určené pro širší veterinární veřejnost. Profesor Červený také hojně používal zdrojové dokumenty pojednávající o historii vysokého učení veterinárního; materiálů o stavovském životě však měl k dispozici pouze omezené množství. Bylo jasné, že aby almanach čtenáře alespoň trochu zaujal, bude nutné jeho text přepracovat. Této nelehké úlohy se jako vystudovaný historik chopil Tomáš Vavruša. Začalo mnohaměsíční pendlování mezi Brnem a Národním archivem v Praze. Náročné studium historických materiálů z fondu Zvěrolékařské komory, čítající na délku přes osm metrů kartonů a v nich uložených dokumentů, jejich výběr, kopírování fotografií a sestavování dílčích událostí do časové posloupnosti. Výsledkem bylo získání poměrně bohatého textového materiálu a několika zajímavých fotografií, především z let 1920 až 1938. Do bloků zakleknout! Počátek roku 2019 byl náročný. Za necelý rok bylo potřeba sestavit celý almanach mapující roky 1920 až 2020. Nikdy jsem nebyl tak kacířsky vděčný za to, že soudruzi spolčování zvěrolékařů na 40 let vypnuli, nit účinně přetrhli a vytvořili jakýsi čtyřicetiletý „blackout“. Takové ulehčení naší práce nám nyní přišlo vhod. Tomáš Vavruša začal po profesoru Červeném sepisovat „diluviální“ historii, já se vrhnul na novodobé dějiny po roce 1991. Zdrojem mi při tom byly především svazky komorových věstníků a časopisů, později modernějších Zvěrokruhů. Velmi jsem ocenil sebrané spisy k plánovanému 15. výročí od Petra Matušiny a Vladimíra Rejnka. Za exhumaci starých čísel stavovského periodika jsem vděčný Bronislavu Kozákovi, správci komorového webu. Tomáš Vavruša se taktéž ujal grafických prací. Zápasili jsme s velmi nekvalitním fotografickým materiálem, nekvalitním tiskem prvních komorových periodik, i s tím, že první časopisy a materiály nebyly k dispozici v elektronické podobě. Fotografie byly rozmazané, focené amatéry na nekvalitní materiál nekvalitními fotoaparáty, později na mobilní telefony bez patřičného rozlišení a pokud možno v potemnělých sklepeních, kde se komorové akce většinou odehrávaly. Snažil jsem se nasbírat co nejvíce ilustračního materiálu, fotky skenoval a převáděl do elektronické podoby. Tomáš pak z padesáti mnou dodaných fotografií vybral nemilosrdně jednu. Mnou sepsané texty byly podle něj buďto moc dlouhé, nebo moc krátké, stejně jak popisky fotografií. Rychle jsem si uvědomil, že grafik je v procesu tvorby knihy pro autora opravdu otravná osoba. Grafik je ale konstruktér knihy, autor textů pak jen plnič prostor vytvořených grafikem. Bylo nutné jej poslouchat. V mezičase rekonstruovaly paní Sylva Skálová a paní Jana Horáková, dlouhodobá a zasloužilá pracovnice sekretariátu, pro účely almanachu personální obsazení sekretariátu Komory v letech 1996 až 2020. Další šok Někdy v necelé polovině roku 2019 nám prezidentka Radka Vaňousová suše oznámila, že na 20. února 2020 je v Praze připravená velká oslava 100. výročí Komory a že se bude křtít almanach. Ptali jsme se, jakýže to almanach plánuje křtít. Prý ten náš. Předvedli jsme učebnicové pětifázové reakční schéma dle modelu Küblerové-Rossové: začali jsme popíráním (To není možné, to nemůžeme stihnout, ta akce se musí zrušit!), pokračovali hněvem (To nám sakra ta prezidentka neměla dělat!), navázali smlouváním (Co kdyby se to o měsíc odložilo?), poté upadli do deprese (To bude strašná ostuda!) a končili smířením (Snad to nějak zbastlíme.). Nestačí jen napsat Napsat, graficky upravit a vytisknout. Fázi tři jsme zatím neřešili a bylo třeba v tomto směru kopnout do vrtule. Vzhledem k šibeničním termínům nebyl čas na rozvláčná poptávková řízení. Nakonec jsme ze tří tiskárenských nabídek upřednostnili osvědčenou třebíčskou tiskárnu Amaprint. Následovalo dohadování o ceně, termínech a formě publikace – rozměru, obálce a kvalitě papíru. Aby byla kniha připravena s předstihem na únorové oslavy 2020, museli jsme publikaci v elektronické podobě dodat do tiskárny již v závěru roku 2019. Do zmapování skutečných sta let nám ale chyběly právě ony poslední měsíce leden a únor 2020. Problém jsme nakonec vyřešili lapidárně: Pro účely oslav a křtění almanachu v únoru roku 2020 bylo vytištěno asi jen 20 ks, ve kterých ale popis událostí z ledna a února 2020 chybí. Tyto výtisky byly rozdány čestným hostům u příležitosti předávání cen Medica Veterinaria v Tereziánském sále Břevnovského kláštera. Události chybějícího ledna a února 2020 jsme zpracovali následně, do publikace doplnili a nechali provést finální dotisk (cca 350 ks). Z těchto důvodů může případného čtenáře almanachu překvapit a zmást, že v publikaci najde i reportáž ze křtu publikace a fotografii zobrazující polévání knihy sektem. Majitele oněch prvních 20 ks inkriminované publikace upozorňuji, že jde o limitovanou sérii, jejíž sběratelská hodnota se může okolo roku 2150 pohybovat poměrně vysoko. Doporučuji tudíž nevyhazovat. Vaše vnoučata vám za to budou vděčná. Epilog I přes všechny obtíže bylo dílko zdárně dokončeno. Jde o průřez komorovým děním na základě výběru zajímavých a důležitých událostí. Nejde o rigorózní práci. Pro účely oslav 100. výročí ani nebylo naší ambicí vytvářet vyčerpávající učebnici historie. Prosíme tímto laskavého čtenáře o jistý nadhled. Snažili jsme se, aby, když už publikace nezaujme, alespoň neurazila. V plánu byla distribuce almanachu na listopadovém sněmu letošního roku, který byl zamýšlen jako slavnostní. Jakýsi obalený jednovláknový RNA virus s pozitivní polaritou tomu ale chtěl jinak. Autoři doufají, že přes pandemické překážky si své čtenáře nakonec najde. A snad vás i pobaví a zaujme. Pokud máte o almanach zájem, napište si o něj Tomáši Vavrušovi na e-mail: vavrusa@vetkom.cz.
O devět měsíců později. Devět měsíců je v lidském životě třeba čas, za který se plod stává životaschopným mimo tělo matky. Zázrak přírody. Podívám-li se, kam se názorově ubírají myšlenky veterinárních lékařů za posledních devět měsíců (mluvím o těch, kteří mě z nejrůznějších důvodů kontaktovali), přepadá mě mírná deziluze. Pandemie covid-19 byla, je a bude obrovskou zkouškou pro celou populaci, veterináře nevyjímaje. Ačkoli veterináři nebyli a nejsou rámcově postiženi zákazy provozování veterinární činnosti, ztrátou příjmů, jsou, stejně jako zbytek populace zasaženi ztrátou životních jistot, netrpělivostí a vyhlíží to světlo na konci tunelu, které by opět vrátilo fungování světa zpátky do normálních kolejí. Myslím, že se shodneme na tom, že nic už nebude jako dříve, a tato doba změní spoustu věcí. „Chceš-li rozesmát Boha, svěř se mu se svými plány!“ I tak by se dala pro tento rok popsat naplánovaná činnost a aktivity, ať už ve vztahu k plánovaným oslavám 100 let od založení Komory veterinárních lékařů včetně náležitého PR nebo činnost pro vlastní členy KVL. Z plánovaných aktivit se uskutečnil pouze slavnostní křest almanachu na Břevnově, který jsme stihli 20. 2. 2020, společné setkání zástupců Komor, univerzit a SVS České i Slovenské republiky. Všechny ostatní aktivity musely být vzhledem k stávající situaci zrušeny. V rámci letního rozvolnění se nám podařilo zorganizovat ještě poměrně skromnou variantu Vetmeetingu, a tím to vypadá, že naše prezenční akce včetně plánovaného sněmu a divadelního představení na nějaký čas zase skončily u ledu. Jakým způsobem se ovšem změnila nálada ve veterinární veřejnosti? Ačkoli ještě v únoru jsme oslavovali veterinární profesi jako profesi svobodnou, vzhledem k nově nastoleným podmínkách nouzového stavu se velmi rychle ukázalo, že i veterinární lékaři jsou připraveni poměrně rychle vyměnit svobodu své profese za jistoty a pocit, že je někdo zajistí a někdo se o ně postará. Veterinární lékaři se na Komoru obraceli s nejrůznějšími požadavky, které by se daly jednoduše shrnout několika slovy: udělej, zařiď, vyjednej, postarej se, rozdávej a zaplať. Ačkoli stále ještě je mezi námi menší většina OSVČ – tedy osob samostatně výdělečně činných, ukazuje se, že tyto osoby fungují samostatně pouze do určitého stupně běžných životních obtíží a poté odmítají nést vlastní odpovědnost za své podnikání, své příjmy a rádi se vzdají svobody samostatného rozhodování výměnou za jistoty opatrovnické péče realizované někým jiným. Vzhledem k tomu, že je to zcela zásadně v rozporu s postojem, který ve veterinární sféře panoval od sametové revoluce, myslím si, že je nutné otevření zásadních témat a otázek ve veterinární veřejnosti a domluva na budoucnosti směřování celého veterinárního stavu. Mluví se o generační výměně, feminizaci profese, ale uvědomme si, že se skutečně ocitáme na křižovatce a k nastavení špatného kurzu stačí mlčící většina. Je to na každém jednotlivci, kam se naše profese bude ubírat. Křest publikace Čeští veterinární lékaři a jejich KOMORA v letech 1920-2020. Jedno sto pozoruhodných let. Zleva: Rektorka Univerzity veterinárskeho lekárstva a farmácie v Košicích Dr. h. c. prof. MVDr. Jana Mojžišová, Ph.D., prezidentka KVL SR MVDr. Silvia Štefáková, prezidentka KVL ČR MVDr. Radka Vaňousová, s almanachem připravena asistentka pořadatele akce a vedle ní rektor VFU Brno prof. MVDr. Alois Nečas, Ph.D., MBA.
Auditorium v Ostravě pozorně naslouchá výkladu týkající se elektronické evidence tržeb během tradičních tzv. komorových pojizdných cirkusů (leden 2020).
Zástupci veterinární sféry Slovenska, Polska a České republiky na mezinárodním semináři k vývoji situace kolem afrického moru prasat konaném ve slovenském Dolnom Kubíne v únoru 2020.
Přílohu připravili: Autoři textů: MVDr. Radka Vaňousová: Projev v Břevnovském klášteře dne 20. 2. 2020 MVDr. Martin Grym: Jak vznikal almanach aneb geneze komorových memoárů v kostce MVDr. Radka Vaňousová: O devět měsíců později Grafická úprava: Mgr. Tomáš Vavruša Jazyková a předtisková korektura: MVDr. Martin Grym, Mgr. Tomáš Vavruša |
