Kostelník
Přemek Vrbík
Skončil stav nouze, stav pro nás jen dočasným omezením činnosti, o nouzi si netroufám mluvit, a abych přispěl k veselejšímu návratu do reality, dovolím si otevřít vrátka vzpomínek na staré zašlé časy. Nám, jako snad jediným vysokoškolákům, bylo dáno se živit manuálně na venkově a tudíž se setkávat s množstvím svérázných postaviček. Říkejme jim fi gurky.
Rád jsem s nimi pracoval, mnohému jsem se přiučil a dozvěděl. Třeba vysvětlení tchýně ženichovi, že nevěsta nemá věneček, protože tahala ze sklepa pytel brambor a strhla se, jinde stájník mně vyprávěl zážitky z legií, s brýlemi jak popelníky, kdy naprosto bravurně detekoval říji hmatem, pak zase jinde dojička, ochotně pomlouvala a referovala, jak vypadá ta či ona ve sprchách, proč na jedné farmě říkají teleti – to je celej Švinda – noční hlídač, protože když ráno přišli do kravína, tak jedna kráva vstala i se Švindou na zadku, při řeči se starým zootechnikem, kde jsem se rád stavoval na cigáro a kafe, jsem se dozvěděl o sedlákovi s jedním okem, který se frontě vyhnul tím, že si usekl prst a jak omdlel, spadl na hromadu roští a vypíchl si oko, věděl jsem, že to, čím mě v jedné dílně hostili, není divočák ani jehně, a že u vína, které jsem z obvodu vozil na středisko, všichni starší a znalejší kolegové s přesností sommeliérů určovali zdroj. No a jsme na středisku.
Byli jsme ohromná parta, nikdo nijak nevyčníval hmotnými či jinými statky, pracovat se muselo, a protože hned vedle bylo městské veterinární hygienické středisko, kde krom vedoucího byly samé ženy, záhy jsme se domluvili a naplňovali výrok moudrého klauna: „Může být trochu smutno, jen když je veselo.“ Ony se staraly o pevnou složku občerstvení, my o tekutou, o duchovno společně – kytara a zpěv od lidůvek přes country po Semafor. Krásné časy k nelibosti našich protějšků a šéfa hygienické služby. Byl to přísný šéf a puritán, ve výtahu s ním jsem často provinile klopil zraky a měl jsem se s ním ještě setkat.
Ano, to byl stav nouze! A ten jsme si na protest zpestřovali, jak kdo uměl. Třeba křtem našich „Husákových dětí“. Na oplátku jsem šel za kmotra synovi od švagra. V té době ještě závodně jezdil do vrchu a v dílnách se poznal s motofandou – místním farářem a s ním domluvil křest v obřanském kostelíku.
Malebné místo, dominanta na skalnatém ostrohu s kostelní zahrádkou, kde nás po mši s rozpjatými pažemi zval k obřadu místní farář. Jen jeden pohled stačil. Ano, byl to Vincent Řehoř ze „Zapadlých vlastenců“ z Telče. Nepoznán, šli jsme dovnitř a až po obřadu se šlo do sakristie k podpisu do matriky. Tam teprve došlo na třesení rukou a pár vzpomínek. Odebrali jsme se k slavnostnímu obědu a zde jsem musel vyprávět o faráři z Telče i o jeho slabosti pro ženy. Novopečená babička pozorně naslouchala, ale nakonec řekla, že jí se stejně víc líbil kostelník – takovej fajnovej, oduševnělej. No, měla pravdu. Vždyť to byl šéf městského veterinárního hygienického střediska.
