Není člověk ten, co by se zavděčil lidem všem
Ilustrace: Věra Ansorgová
Na terapii přišel rozezlený veterinář a popsal mi svůj zážitek z dnešního rána „Kastroval jsem kočku člověku, který ji nejprve ani vykastrovat nechtěl. Musel jsem ho k tomu navést, že bude mít každý rok třeba i dvakrát koťata, jak se jich bude zbavovat a tak dál. Chápete, že to někomu vůbec nedojde? Copak nepřemýšlí? Takže jsem k němu měl promluvu, však si to umíte představit – monolog pro dobro jeho zvířete.“
Vidím, že ho to velmi rozohnilo, ale pořád si nejsem jistá, že tomu dobře rozumím. „Co přesně se stalo?“
„No tenhle člověk mi řekl, že jsem měl tu kastraci udělat jinak“ a vysvětluje mi věci, které klient v ordinaci zmínil jako pochybení lékaře. Mělo jít o způsob anestezie a použití méně krásného stehu při zašívání zvířete.
„Co přesně se vás dotklo? To, že si ten člověk dovolil něco říct, jak to řekl nebo obsah? Nějak se v tom ztrácím…“
Dostáváme se k tomu, že kritiku lékař vnímal jako neoprávněnou, a přesto se ho dotkla. Poučoval ho člověk, který stěží dodělal základní školu, o kočku mu nejprve příliš nešlo, ale pak chtěl nejlepší a nejlevnější kastraci. Později byl tak zaujatý kritikou stehu, který použil, že se ani neptal na pooperační péči. Všechno, co se v ordinaci odehrálo, tak naráželo na zdánlivou nelogičnost – klient se zlobí kvůli tomu, že není dost dobře udělané něco, na čem mu původně ani nezáleželo.
Situace v ordinaci se lékaře dotkla a ani počet kastrací v řádu stovek, desítky a desítky dalších operací a zkušeností nezabránily tomu, aby se mu nedostala pod kůži neoprávněná kritika. I když klient byl už dávno doma, s veterinářem ještě pořád zůstávala emoce naštvání.
Bylo jasné, že kritika se dotkla nějakého slabého místa, které si obvykle neseme z dětství. Zeptala jsem se proto „co ta situace vypovídá o vás?“. „No o mně… mám pocit, že ani pitomou kastraci jsem nebyl schopen provést tak, aby mi ten trouba byl třeba vděčný, nebo mi to alespoň bez řečí a divadla zaplatil.“
Postupně jsme se probrali celou situací a lékař došel k závěru, že situace z rána nevypovídá nic o něm, kvalitě s jakou kastruje zvířata, ale že šlo o něco, co klient v menším měřítku opakuje v ordinaci pravidelně – má připomínky, chce například jiné odčervovací tablety, protože jsou podle něj lepší, přesto, že mají stejné složení. Co se ale změnilo, bylo to, že rozčílení lékaře se zmírnilo, možná až zmizelo.
Napadá vás, proč se zmíněný klient choval právě takhle? Co člověk získá tím, že se pohorší nebo hatuje to, co jste udělali?
Jako první většinu možná napadla snaha o finanční zisk – chce slevu, nebo se snaží, aby za kastraci nemusel zaplatit. Zisky jsou ale velmi často skryté a nehmotné. Dokonce bych řekla, že většinou z mé zkušenosti jde o něco úplně jiného než o materiální zisk, i když nic nelze brát jako dogma.
Pokud se člověk pohorší nad názorem druhého člověka, získává pocit, že on je ten, kdo vidí celou věc správně. Když se nad někoho povýšíme, získáme tím (byť obvykle jen domnělý) pocit vlastní nadřazenosti. Já vím, jak je to dobře a vím to líp, než doktor. Přeloženo do řeči ega – jsem lepší, potvrzuji si tím svou sebehodnotu, moje ego je krásně nabubřelé a je mi dobře. Často to ale znamená rozdělení daného člověka či situace jen do dvou kategorií – na dobré a špatné, černé a bílé, vaxery a antivaxery… ale svět je mnohem barevnější, a to se můžeme připravit.
Přesto, že na některé věci je opravdu náročné si vytvořit komplexní odpovědný názor, má zároveň řada lidí pocit, že nějaký názor mít musí a to na vše – i na steh, kterým je provedena kastrace. A může jim pak díky tomu unikat něco skutečně důležitého (v tomto případě třeba to, jaká je pooperační péče).
A co se s tím dá dělat? Můžete na to pamatovat ve vašich ordinacích, když budete mít pocit, že vám něco uniká a že tu nejde o to, co je sdělováno slovy. Někdy je v takovou chvíli dobré toho druhého člověka jednoduše vyzkoušet jako ve škole – a jaký steh byste rád? A v čem je podle vás lepší? Pravděpodobně narazíte na velmi povrchní znalost, se kterou se snadno vypořádáte. Navíc když člověka někdo zkouší, přesune to pozornost pryč od monologu o pochybení. Pokud klienta nechcete ztratit, potřebujete, aby měl pocit, že se dostal ke slovu, že pro vás bylo důležité, co chce a to nejde jinak než otázkami.
Popsaný mechanismus často najdete také v příspěvcích a komentářích od tzv. haterů. Zkuste se proto netrápit, když na nějaký příspěvek v tomto duchu narazíte a třeba si i někde uložte hodnocení pozitivní. Jak říká moje babička a jedna stará česká pravda: „není člověk ten, co by se zavděčil lidem všem“.
