O eutanazii trochu jinak

V předchozích dvou vydáních Zvěrokruhu jste měli možnost dočíst se o tom, jak může probíhat terapie a také o tom, co je panická ataka, se kterou se nejspíš už někteří z vás setkali. Možná si říkáte – k čemu to vlastně je? Odpověď je snadná – věřím, že zamyšlení nad těmito tématy a také určitá destigmatizace psychických onemocnění, je cestou jejich prevence, a to nejen u veterinárních lékařů.

V tomto čísle bych se chtěla krátce zastavit u toho, jaká je pro vás, veterinární lékaře, eutanazie zvířat? Moje osobní hypotéza o tom, co ovlivňuje náročnost práce veterináře, je právě provádění eutanazie. Eutanazii považuji za jeden z hlavních faktorů, který veterináře odlišuje od ostatních podobně náročných profesí. To, že provádění eutanazie má zásadní vliv na psychiku člověka, potvrzuje i výzkum týkající se humánních lékařů provádějících eutanazii v Nizozemsku. Myslíte, že jde o srovnání nesrovnatelného?

Zhruba polovina lékařů v Nizozemsku odmítá realizovat eutanazii a ti, co tak činí, mají významný nárůst psychických problémů a suicidálního jednání.¹ Můžete právem namítat, že veterinář uspává „pouze“ zvířata, ale dovedete si představit, že by někdo z veterinárních lékařů principiálně odmítl provádět eutanazii? Nebo myslíte, že srovnávat lidskou a zvířecí eutanazii nelze?

Pokud hovoříme o tomto tématu s kolegy psychology a psychoterapeuty, narážíme čím dál častěji na to, že před deseti lety chodili na terapii lidé, kteří se nedokázali smířit se smrtí někoho blízkého, smutek je paralyzoval a nedokázali vykonávat běžné denní činnosti, nebo jen ty, které jsou velmi rutinní. V poslední době ale na terapii přichází lidé, kterým zemřelo zvíře a jeho úmrtí na ně má stejně silné dopady – vyřadí je z provozu, nejsou schopni pracovat, z ničeho nemají radost, společenský život zredukují na nulu, trpí nechutenstvím a nespavostí. Ke mně do ordinace pak přichází po měsíci a více od smrti zvířete, ale být s nimi v jejich emocích je těžké. Psychoterapeut sdílí jejich prožitek a ten je z mé zkušenosti často prožívaný stejně, jako by odešel blízký člověk. Někdy možná ještě silněji, protože mají pocit, že zvíře bylo jediné, kdo je měl opravdu bezpodmínečně rád. Vidím tak některé vaše klienty měsíc po uspání jejich zvířete a říkám si, jak těžké je to být s nimi v tu nejtěžší chvíli? Jaké to je, pokud jsou dny, kdy nějakou shodou okolností opakovaně uspáváte? Daří se vám od toho, co jste zažili, po práci nějak odpojit?

Pokud to, co jsem napsala, ve vás vzbuzuje pocit, že doba je zvrácená, zmatená, zažíváme krizi hodnot, souhlasím, ale co s tím? Možná jen být na sebe opatrnější, pečující a snažit se vedle práce mít i další zdroje energie, ze kterých můžeme čerpat. Někdy se hovoří o trojnožce těchto zdrojů – patří sem práce, volný čas a blízké vztahy. O trojnožce se hovoří proto, že má symbolicky vyjadřovat potřebu rovnováhy mezi zdroji. Co se stane, když jeden zdroj padne? Když jedna pomyslná noha upadne? Buď se zbývající část sesype, nebo bude držet tak nějak spíše silou vůle a bude velmi vratká. Práce není samozřejmě jen její náplň, ale také kolegové a kromě toho těžkého i to, co člověka v práci těší – možná několik klientů, na které se těšíte, možná případ, který je těžké rozlousknout.

Jak tedy dokázat snést i velmi těžké chvíle v práci? Napadá mě mít možnost to s někým sdílet, ať už s kolegy, s partnerem či s přáteli. Pokud se v terapii ptám na to, jaký máte ten nejbližší vztah, používám trochu kostrbatou větu „Můžete mi říct, kam spolu s partnerem chodíte?“. Napadá vás, jaká by byla odpověď na tuhle otázku u vás?

A co se týče volného času, lze jen doporučovat aktivity, při kterých si odpočinete, a jsou aktivní. Ideální je jít ven do přírody, určitou přidanou hodnotu mají kolektivní sporty, protože člověk je tvor společenský. Samozřejmě, že ne za předpokladu, že půjdete hrát volejbal, který nesnášíte, s někým, koho nesnášíte jen o něco málo méně než volejbal.

Už před covidem-19 hovořily odhady Světové zdravotnické organizace (dále jen WHO) o tom, že duševním onemocněním trpí v průběhu života asi 26 % populace. A to hovoříme o odhadech, které počítají jen s diagnostikovanými případy. Nezahrnuje tedy ty klienty, kteří se psychologické diagnostice z nejrůznějších důvodů vyhýbají. Ptám se pak sama sebe, jaká jsou skutečná data, která by zahrnula i ty pacienty, kteří odbornou pomoc nevyhledají?

Napadá mě k tomu i jeden psychoterapeutický vtip: „koupil jsem si sedačku pro pět lidí, ale vlastně nevím, jestli tolik normálních lidí znám.“ Pro vás veterináře to může znamenat podle mého názoru dvě věci – za prvé můžete zkusit spočítat, kolik lidí s duševní poruchou denně potkáte (i když někdy duševní poruchou trpí člověk jen po určitou část života) a za druhé se snažit se se sebou nakládat tak, abyste sami u sebe propuknutí duševní poruchy neiniciovali. Zvláště při zátěži, kterou může být například právě provádění eutanazie.

Napadá vás, jak byste sami na sobě poznali, že už je čas jít na terapii? Jak podle vás vypadá člověk, který dochází na terapii? Někteří z vás možná sami na terapii dochází nebo docházeli a víte, že člověk, který přichází na terapii, není většinou žádný neupravený blázen, který má přinejmenším na první pohled zřetelný tik v oku. Na většině z nich byste to nejspíš nepoznali na první, druhý a nejspíš ani na čtyřicátý, ani žádný další pohled. Proto by pro mě odpovědí, kdy je čas jít na terapii, bylo, když cítím, že mi v životě není dobře, že je mi tak nějak těžko.

Ať už se denně setkáte s jedním, nebo s deseti a více lidmi, kteří nezažívají v životě příznivé období, přála bych vám, aby se vám dařilo nacházet rovnováhu v „trojnožce“ – tedy v základních oblastech života – doma, v práci a ve volném čase. Hledat v tom, co se kolem nás děje, něco dobrého, je někdy těžké, přece ale stojí za to se o to pokusit.

Pro začátek vám může pomoci následující technika – zkuste si říct tři věci, za které jste právě dnes vděční, nemusí jít a většinou ani nejde o nic velkého. Pro mě by to dnes bylo třeba to, že mi nikdo nevykoupil v místní cukrárně indiánka, pak, že jsem já i auto zvládla ráno v pět cestu přes půl republiky a poslední, že jsem nezaspala.

Snažit se nahlížet svět z té lepší strany nemusí být přirozené, ale situace samy o sobě nebývají dobré nebo špatné. Jde o význam, jaký jim my připisujeme. Je to stejné, jako se sklenicí vody, nebo vína, která je buď poloprázdná, nebo poloplná. Jakou byste ji raději měli?

Pokud vás napadá psychologické téma, o kterém byste se rádi dočetli v některém z příštích čísel Zvěrokruhu, budu ráda, když mi napíšete na e-mail: v.ansorgova@email.cz.

Děkuji za vaše ohlasy na články.

-------------------------------

¹ Kučerová, H. & Haškovcová, H. (2020). Sebevraždy. Praha: Galén.