| Časopis Zvěrokruh 9/2021 | Pro praxi |
| 
| Panická ataka Text: Věra Ansorgová Ilustrace: Věra Ansorgová |
V práci jsem se trápila, jen jsem se to bála sama sobě přiznat – co bych asi tak řekla rodičům? Šest let mě živili na škole a teď jim mám říct, že bytostně toužím odejít? Co jiného bych dělala, tolik jsem veterině dala. Tak co teď? Jsem na malém městě, kde jinde, než na naší klinice, bych mohla pracovat?
Zoufale jsem se bála, že udělám chybu a určitě jsem ji párkrát už udělala. Po škole veterinář umí jen zlomek toho, co je potřeba, zároveň klinika musí běžet, být zisková, a tak nikdo nebyl zvědavý na nějaké delší zaučování…. „Takže udělám chybu, seberou mi licenci, dostanu pokutu, zkazím si jméno“… a už to jelo... Měla jsem pocit, že je to všechno moje chyba. „Nejsem dost dobrá, měla bych být lepší, měla bych to prostě umět – kastrace, další operace, křeček, potkan, kočka… neměla bych to tak mít. Proč nejsem jako kolegové, co si s tím nelámou hlavu? Proč to neumím jinak, víc v pohodě?“
V této rutině jsem fungovala dál, asi měsíc, až se stalo, že jsem při venčení psa z hospitu zažila pocit, že umřu. Zaplavila mě masivní úzkost, úplně mě paralyzovala a já jsem měla pocit, že už se nenadechnu. Potila jsem se, klepala a věřila jsem, že je to můj konec. Jako by mi někdo stáhl smyčku kolem krku, jenže široko daleko nikdo nebyl. Asi po deseti minutách bylo po všem a můj dech i tep se vracely do normálu. Když stav odezněl, řekla jsem si, co když se mi to příště stane u operace a má hladina každodenní úzkosti jen narostla. Po několika vyšetřeních na kardiologii, neurologii, gastroenterologii, endokrinologii… se ukázalo, že po somatické stránce jsem v pořádku, jednoduše bez nálezu. Tak co to tedy k sakru bylo? To nebylo normální… Moje obvodní lékařka mi doporučila „zastavit“ se ještě na psychiatrii, případně na psychoterapii, pokud nejsem z těch, kteří by chtěli brát prášky a hotovo. Ne, jasně, že nejsem. Nemám ani u jednoho z těch cvokařů, co dělat.
Nakonec ale stav, který, jak jsem později zjistila, se nazývá panická ataka, vyhrál. Objednala jsem se k místnímu psychiatrovi a také na kognitivně-behaviorální terapii, protože to je podle mé obvodní lékařky na tuhle potvoru nejlepší.
V čekárně u psychiatra jsem se cítila tak nějak nepatřičně a jen doufala, že mě nezahlédne někdo z klientů. Pak jsem bez mrknutí oka dostala recept na antidepresiva a cítila, že mílovými kroky jdu cestou, na které jsem být nikdy nechtěla.
| Do ordinace na psychoterapii jsem přišla na čas – alespoň to je dobré, nikdo z klientů mě tu neuvidí… zoufale mi šlo o to zachovat si tvář alespoň před nimi, když sama před sebou už nemůžu… Posadila jsem se do šedého ušáku, ve kterém měla moje terapie probíhat. S usednutím do něj jsem začala brečet. Jsem už fakt trapná, říkala jsem si v duchu a bylo mi líto, kde jsem, styděla jsem se za to, že svůj život nezvládám. Brečím tu před cizí ženskou… Věra mi udělala trochu čaje, hrnek nemohl být plný, klepala jsem se a nejspíš bych se polila… seděla naproti mně a nic neříkala. Po chvíli řekla jen „vidím, že je pro vás těžké tu být. Můžu pro vás něco udělat, aby to bylo snazší?“ „Cítím se jak to zvíře, co přivedou majitelé na veterinu a ono neví, co s ním bude. Klepe se a nejradši by se bránilo, ale nemůže.“ | | 
|
„Jste v situaci, která je pro vás náročná a máte pocit, že s ní nemůžete nic dělat?“ pokývala jsem.
„Cítíte bezmoc?“ „hm…“
„Promiňte, cítím, že je toho hodně, co je potřeba probrat, ale uvědomuju si, že jsem se zatím ani nepředstavila. Je pro vás v pořádku, když si budeme vykat křestním jménem?“ „Ano, určitě. A pomalu jsem se zklidňovala.“ „Jsem Věra.“ „Já jsem Katka.“ A tak začalo několik desítek sezení. Některá byla příjemná, jiná méně. Na to mi Věra vždycky říkala, že lidé mívají mylné představy o tom, že psychoterapie je příjemná. „Je to léčení jako každé jiné. Někdy to bolí a pak se vám uleví, ale pořád je to léčba. A to určitě jako veterinářka víte líp než já.“ Vždycky jsem na sebe hodně spěchala, jela na výkon a neúspěchy jsem stavěla nad to, co se povedlo. K čemu to ale vede? K nevyváženému pocitu, že nejsem dost dobrá a budu se tak cítit pořád, když si těch dobrých věcí nebudu všímat. Odmítala jsem přátele, štěkala po rodině a všechno pod záminkou nějakých lepších výkonů. Věra mi jednou řekla „nejde čekat, že budete věci dělat stejně a cítit se jinak“ a dala mi tak najevo, že za svůj život nesu odpovědnost. Nejsem jako zvíře, které je ustrašené u mě v ordinaci a musí si nechat líbit nutné úkony.
Můžu změnit práci, jakkoli by to někomu mohlo připadat scestné. Jistě, být veterinářem v ordinaci se může zdát prestižní, ale… převzít odpovědnost za svůj život je také velká odvaha. Zkusila jsem si představit, že jsem o čtyřicet let starší a mám se zpětně ohlédnout a doplnit větu „Můj život byl….“ A určitě bych nedoplnila slovo prestižní. Na záchvaty úzkosti pomohla technika hlubokého dýchání, imaginace, relaxace a terapeutický vztah, na který už nikdy nezapomenu. Věra mi často říkala, že jsem dříč a že nezná veterináře, který by nebyl.
Bohužel to vede k tomu, že všechno chceme hned a to se mnohdy nesetkává s úspěchem. Panická ataka se možná ještě někdy vrátí, ale uklidňuje mě představa, že někde v té ordinaci je pořád šedý ušák, ve kterém jsem sedávala a do kterého se už nebudu nikdy stydět posadit. A proč byste o panické atace měli vědět i vy?
Podle některých výzkumů se se stavem panické ataky setká během života až každý cca 6. člověk, což není vůbec málo (až dvakrát častěji se vyskytuje u žen). Na počátku první panické ataky (naštěstí může ataka také být jen jednorázová) často stojí pracovní přetížení, či jiný zatěžující stres a není pochyb o tom, že je součástí veterinární praxe. Přála bych si, aby panická ataka nebyla zapovězeným tématem, bylo možné sdílet těžkosti spojené nejen s ní a otevřeně hovořit o tom, že veterináři jsou skupinou, která se s ní možná setkává ve zvýšené míře. Psychoterapie zná techniky, kterými dokáže pomoci, někdy se podaří dokonce naprostá úzdrava.
|
