Silvestrovská noční služba mladého zvěrolékaře

Nevím, jestli to bylo v roce 1971 nebo 1972, kdy jsem vyfasoval službu na Silvestra. Olomoucká veterinární správa měla střediska v Olomouci, Šternberku a Litovli, veterinární nemocnici ve Chválkovicích a hygienické středisko na olomouckých jatkách. Na všech se držely pohotovostní služby. Všední od 15 hod. do 7 hod. ráno, nedělní od soboty 7 hod. do pondělka 7 hod. a také sváteční od 7 hod. do 7 hod. následujícího dne. Dbalo se na to, aby do služeb o vánočních svátcích nebyli zařazováni pracovníci s malými dětmi. Ti se však nevyhnuli službám na Silvestra, Nový rok nebo o Velikonocích. A jednu takovou jsem vyfasoval právě na Silvestra.

Počítal jsem, že manželka se bude s dětmi doma dívat na televizi a já si před půlnocí odskočím domů popřát. Ale všechno bylo nakonec jinak. Dva dny před Silvestrem se nám pokazil televizor. Měl jsem dva opraváře, jednoho v Drahanovicích a druhého na Července. Na telefonu jsem zastihl toho červenského. Řekl mi, ať televizor dovezu. Když jsem ho přivezl, zjistil jsem, že tam na opravu čeká nejmíň deset dalších. Když jsem se zeptal, kde je opravář, řekla mi jeho paní, že v hospodě. Pochopil jsem, že do Silvestra televizor opravený nebude. Tehdy byly jen černobílé obrazovky a k dispozici byl jen jeden program, teprve později přibyl druhý. Na středisku v Litovli, kde jsem sloužil, byl kvalitnější televizor než ten náš, a tak jsme se rozhodli, že Silvestra strávíme společně tam.

Nastoupil jsem v 7 hod. a zdálo se, podle případů, které jsem osobně převzal, že služba bude klidná. Když mi však v devět hodin nahlásili z centrálního dispečinku další případy, pochopil jsem, že se stanoveným paušálem kilometrů nevystačím. Případy byly nahlášeny z Medlova, Rénot, Střeně, Nákla, Senice, Náměště, Ludéřova, Rozvadovic, Luké, Haňovic a z Bouzova. Jednalo se o ulehlé krávy po porodu, které musely dostat kapačku, krávy se zadrženými lůžky nebo zánětem vemene, telata s chřipkou, selata s průjmy nebo prasnice se zánětem vemene nebo dělohy. A na každé farmě měli pro mne případů víc než původně nahlásili. Každou hodinu jsem se musel hlásit na dispečink, jestli ještě něco nepřibylo. Nebyly mobilní telefony, a tak jsem musel volat z telefonů na farmách. Skončil jsem ve tři hodiny na Bouzově. V místním hotelu dobře vařili, proto jsem se tam rád stavoval na oběd. Vejdu do restaurace a vidím, jak tam za dlouhým stolem sedí celé vedení bouzovského družstva, měli poslední poradu, v čele s předsedou Kunzem, žena učila jeho syna na gymnáziu a vedle něho zkušený prasečkář Laďa Nemrava, vynikající odborník, ale podšívka, jednou mne dokonce o Velikonocích opil a já jel pak se strachem z Bezděkova do Litovle celou cestu na trojku.

Bouzovské družstvo byly jakési malé olomoucké Slušovice. Měli moderní ovocné sady, přidruženou výrobu a v celé republice známé šlechtitelské chovy prasat plemen přeštické, české bílé a landrace. Navíc šéf těchto chovů byl nejen vynikající odborník, ale v prvé řadě obchodník. Sedl jsem si do kouta restaurace a objednal si oběd v ceně 15 Kčs. Snažil jsem se, aby mne nikdo z družstevních funkcionářů nezpozoroval. Sedl jsem si zády ke schůzujícím, ale stejně to nepomohlo. Už jsem dojedl, když tu mne někdo ze zootechniků poznal.

Přišel pro mne Laďa Nemrava a doslova mne dotáhl ke stolu už bujarých funkcionářů. Popřál jsem všem a chtěl odejít. Ale oni požadovali, abych s nimi chvilku poseděl. Donesli mi kávu a nutili zbytky vánočního cukroví. Vlasy mi vstaly hrůzou, když Nemrava povstal a řekl, že si s nimi musím připít na spolupráci. Děsil jsem se toho, abych nedopadl jako tehdy o Velikonocích. Nakonec jsem malou vodku vypil a s předsedou, prý abych nekulhal ještě jednu. Ten přitom zavolal na číšníka, ať moji útratu napíše na družstvo. Před hotelem jsem přemýšlel, jestli můžu sednout do auta. Doma však na mne čekala celá moje rodinka, že je převezu na středisko a společně se budeme dívat na televizi. Nakonec jsem si oblékl bílý pracovní plášť, a když jsem na kraji Litovle projížděl kolem litovelských policajtů, zamával jsem jim a oni zamávání opětovali. Soucítili se mnou, protože ani oni nebyli ve službě na Silvestra dobrovolně.

Když jsem přijel v pět hodin domů, byla už tma a všichni byli rozmrzelí, že nemohli sledovat v televizi pohádky. Manželka naložila do auta peřiny, povlečení, krabici s chlebíčky a cukrovím a malé tranzistorové rádio, které dostala ode mne k Vánocům.V rádiu už od poledne probíhal silvestrovský pořad s celou řadou zajímavých povídání a anekdot. Na středisku jsme si všechno přeskládali, aby na televizi viděla i děcka z postele. V televizi vystupovali známí umělci - Dvořák s Bohdalovou, Menšík s Růžičkovou, zpěváci Simonová, Chladil, Pilarová, Matuška, Hála, Karel Gott a další, které už mladší generace nezná. Zdálo se, že už do rána bude klid.

Ale nebyl. V osm hodin volal zootechnik z Blážova, že za ním přišla dojička, že se nemůže otelit její nejlepší kráva. Měly tehdy každá dvanáct dojnic a o ně se kompletně staraly, včetně krmení a dojení, odměňovány byly podle množství nadojeného mléka. Zděsil jsem se. Do Blážova je to 25 km a já už měl překročený paušál kilometrů, víc mi organizace nezaplatí. Stěžovat si můžu tak na lampárně. Zootechnikovi jsem poradil, ať aspoň dvě hodiny počkají a telátko vyběhne samo. V deset hodin volal znova, že ani čtyři přivolaní chlapi tele nevytáhli. Nezbylo než vyrazit. Venku mrzlo, až praštělo a moje auto Tudor sanitka moc netopilo, navíc mělo jen šestivoltovou baterku, takže světlomety svítily jak za duše v očistci. To auto jsem musel odkoupit, když jsem je jako služební při jedné noční službě vylágroval. Auto bylo tehdy úzký profil. Na nové jsem neměl, navíc organizace pro čtyřicet zvěrolékařů dostávala každoročně jen pár přednostních poukazů. Zaplatil jsem jej v plné ceně, ale nemohli jste si vybírat ani barvu ani značku. K dispozici byly Spartaky, Moskviče nebo Wartburgy. Já si však s tchánem udělal ze sanitky vyřezáním přepážky limuzínu se čtyřmi sedadly. Ty zadní byly ze starého gauče. Přestože jsem měl nasazené rukavice a kulicha, byla mi v autě zima. Po cestě jsem nikoho nepotkal, silnice byla po Slavětín suchá, teprve od Kozova byl poprašek sněhu. Z Kozova do Blážova je to pět kilometrů do kopce hlubokými lesy. Kravín je na kraji vesnice a už od silnice bylo vidět, že se tam svítí. Čekal tam na mne zootechnik, čtyři pořádní chlapi a také ošetřovatelka, která celou akci spískala. Na otépce slámy ležela už jedna vypitá flaška a ani v té druhé slivovice už moc nezbývalo. Očekávali ode mne, že porod rychle vyřeším a oni půjdou domů, odkud je zootechnik vytáhl. Ale nešli. Když jsem krávu vyšetřil, zjistil jsem, že tele je tak velké, že v žádném případě neprojde porodními cestami. Bylo živé.

Když jsem zootechnikovi sdělil, že krávu musí zavézt do veterinární nemocnice ve Chválkovicích, zděsil se. „Koho já teď seženu, všichni mají popito, kráva na vlečce v tom mrazu umrzne,“ naříkal. Nakonec mne všichni umluvili, že císařský řez uděláme na místě. Sám jsem jej ještě neprováděl, ale párkrát jsem asistoval chirurgovi z vet. nemocnice v Říčanech u Prahy, kde bylo moje první pracovní místo po studiu. Donesl jsem z auta chirurgickou brašnu, nástroje vložil do horké vody se septonexem. Chlapi mezitím odvedli od rodičky vedle ní stojící krávy, nastlali vysoko slámou, sehnali jakýsi reflektor, že tolik světla nemívali ani na operačních sálech. Rodící kráva, která při vyšetření ležela, teď však stála a ani na domluvu ošetřovatelky nechtěla lehnout. A já potřeboval, aby si lehla na pravý bok, protože císařský řez se u nás prováděl ve spodní části levé strany břicha – před vemenem. Před pár lety jsem byl na přednášce belgického zvěrolékaře, kde u jejich národního masného plemene probíhá víc než 70 % porodů císařským řezem. Provádějí je na stojící krávě, při mírném obluzení z pravé strany. Dnes už to tak provádí většina mladých zvěrolékařů i u nás. Ale my jsme tehdy neměli na obluzení nic. Krávu jsme museli položit pomocí provazů tzv. balíkovou metodou. Trvalo nám skoro půl hodiny, než kráva ležela. Jeden pomocník jí ležel na hlavě, druhý na zádi a zbývající dva drželi svázané nohy. Jeden přední, druhý zadní. Chvíli trvalo, než jsem vystříhal a vyholil operační pole. Po znecitlivění místa řezu prokainem jsem se konečně mohl pustit do práce. Byla to jakási válečná chirurgie. Asistoval mi zootechnik, bez jeho pomoci bych sám dělohu s tak velkým teletem do rány nevtáhl. Řez v děloze i v břišní stěně jsem musel opakovaně rozšířit. Bál jsem se, že mi nebude stačit catgut, šicí materiál na vnitřní orgány, a proto jsem dělohu sešil jen v jedné etáži, normálně se šije ve dvou. Ale naštěstí postýlka šla pěkně vyloupnout. Mezitím co jsme šili, obětavá ošetřovatelka tele křísila. Když se nadechlo, radostí vykřikla, protože ji čekala prémie za odchované tele. Kůži jsem sešil hedvábím a byl jsem sám se sebou spokojen. Když pomocníci z krávy slezli, ta vstala. Ošetřovatelka ji k hlavě přistrčila telátko, aby je olízala. To už se pak samo postavilo na nohy a hledalo matčino vemeno.

Bylo půl druhé ráno, když jsme skončili. Popřáli si a připili slivovicí. Do auta jsem si pro jistotu oblékl zase bílý plášť. Všichni odešli, jen ošetřovatelka mi pomohla očistit nástroje a odnosit věci do auta. A také omýt záda, protože operaci jsem prováděl v zástěře, obnažený do pasu. Mezitím jsem jí vysvětloval, že příčina porodu velkého telete je v nesprávném krmení. Krávy dva měsíce před porodem se musí krmit střídmě. Ona ale namítla, že právě této vždy chutnalo a navíc ještě vždy ubrala z koryta sousedkám. V současné době jsou v moderních velkochovech samostatné sekce pro tuto kategorii krav.

Když jsem vyšel před kravín, svítil měsíc, přituhlo, okna u auta byla zamrzlá, obětavá žena mi je pomohla oškrabat. Když jsem sedl do auta, startér motorem ani nezatočil. Kdo mne však roztlačí, když už všichni odešli. Naštěstí se podařilo nastartovat pomocí kliky. Celou cestu z kopce až do Kozova jsem jel na dvojku nebo na trojku, aby se auto prohřálo. Na silnici byly jen moje příjezdové koleje. Po obou stranách silnice jsou hluboké smrkové lesy a v měsíčním světle s popraškem sněhu navozovaly vánoční idylu. Přemýšlel jsem, kolik generací pod nimi projelo nebo prošlo. Většina stromů pamatovala císaře pána. Cesta údolím podél Třebůvky a pak do kopce k Bouzovu s měsícem osvětleným hradem byla jako v pohádce. Přemýšlel jsem, jestli takové vzrušující, ale i romantické zážitky bych měl, kdybych nebyl zvěrolékařem, ale farářem, jak chtěly tetičky z matčiny strany, které v naší rodině rozhodovaly, nebo středoškolským profesorem, jak si přála maminka, nebo lékařem, jak chtěl tatínek. Myslím si, že těžko.

Když jsem přijel na středisko, manželka a děti už spali. Na nevypnutém televizoru svítil monitor. Televize na Silvestra hrála jen do dvou hodin ráno, jinak končila o půlnoci. Promrzlý jsem se vysvlékl, šoupl do tepla pod peřinu, přitulil se ke spící ženě a bylo nám dobře. Moc jsem toho ale nenaspal. Už v šest ráno začal zvonit telefon a všichni požadovali, aby kolega, mající novoroční službu, k nim přijel brzy. Slíbil jsem, že mu to vyřídím, ale věděl jsem, že kvůli paušálu bude muset jezdit racionálně a naplánovat si okruh. Už tak jsem věděl, že novoroční projev prezidenta republiky v jednu hodinu nestihne.

P.S. Můj měsíční plat byl tehdy 2400 Kčs, přídavky na dvě děti 300 Kčs. Odměna za všední službu – do dvou případů 17,50 Kčs, nad pět případů 22,50 Kčs ne na hodinu, ale za celou službu. Kolik bylo za nedělní a sváteční si nepamatuji. Litr benzinu stál 2,30 Kčs. Veterinární služba byla tehdy bezplatná. Teprve později byly bezplatné jen preventivní akce (vakcinace proti července, moru prasat, slintavce, vzteklině, všechna vyšetření na brucelózu, tuberkulózu aj.).