Úvodník – MVDr. Ondřej Rychlík
Ale v zásadních postojích bych neměnil nic. Koronavirové hysterii jsme většinově nepropadli. Základní štěpná linie v představenstvu byla a je mezi proaktivními, mentálně excitovanými kolegyněmi a kolegy, kteří burcovali, abychom urychleně a aktivně tlačili na stát a vyrazili z něj také nějaké ochranné prostředky. Hlavním argumentem byl “požadavek od členů”, žádný však nebyl nikdy jmenován, takže to bylo takové deja vu z minula: „lid si žádá“. Nosný byl argument, že zajišťujeme společensky nezbytné služby a je povinností státu nám ochranné pomůcky zajistit. Hlavní protiargument spočíval realitě stavu. Když ochranné prostředky chybí i lékařům v nemocnicích, je nějaké dožadování se pro veterinární lékaře zbytečné a v neposlední řadě přinejmenším nevkusné. Skeptici ve víru státních schopností se od počátku snažili jít v této věci jinou cestou a po eráru nechtít nic. Ti nejaktivnější sami začali šít roušky, radit jak amatérsky vyrobit dezinfekci, když ta profesionální chybí a někteří začali přemýšlet, jak by mohly znalosti z veterinární medicíny humánním kolegům a vývojářům pomoci. Nedaří se mně najít vhodná a výstižná slova, kterými bych nějak vystihl nabytý pocit z diskusí minulého měsíce, protože to neumím a nedokázal jsem se to naučit. Dovolím si odcitovat slova Karla Čapka, který to uměl dokonale a zcela ten pocit vystihují: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.“ Osobně jsem přesvědčen, že jako profesní skupina jsme na tom velmi dobře. Nám nikdo práci nezakázal, a i když se mnoho z nás potýká s poklesem tržeb, potížemi zajistit potřebné ochranné prostředky, potížemi s personálem, atp., jsme proti mnoha jiným profesím šťastlivci. Pozitivně vidím i budoucnost. Snad přijde renesance velkých praxí. Pro příštích pár desetiletí si budou všichni dobře pamatovat, jaké je riziko být v základních potřebách závislý na dovozu. Dnes jsou to ústenky z Číny, které jsme ještě v únoru kupovali cca za 4,50 (vloni také za 1,50) a dnes za 68 Kč. Zítra přijde na řadu i úvaha na zabezpečení zásobování potravinami. Optimistům, kteří nevidí problém ve vybití chovu prasat, protože vepřové dovezeme, se moc důvěřovat nebude. Přinejmenším nám po nouzovém stavu, kromě obřích dluhů, zůstanou i nové myšlenky, invence kreativních a zkušenost, která dosud neměla obdoby. Vlastně spousta pozitivního. Ukazuje se, že měl docela odhad jeden nechvalně proslulý německý kancléř, když řekl, že „Čech je cyklistou, jenž se nahoře hrbí, dole však šlape.“ V roce 1968 jsem si ještě sepětí lidí a přechod na turbo výkon neuvědomoval, ale v roce 1989 už velmi a naposledy v roce 2002 po povodních. Nemálo lidí v Čechách a na Moravě v určitých fázích krizového vývoje dokáže až neskutečné věci. To, co za normálních časů trvá týdny, měsíce a roky, najednou lze udělat za hodiny, dny a týdny. Nahoře není vidět mnoho. Politici meldují, zprávy se množí, jak kvasinky v teple a vlhku, ale dole se šlape. Vymýšlí se, montuje se, vyrábí se tempem, které kdyby vydrželo, tak za deset let bude Švýcarsko náš nejbližší chudší hospodářský souputník. Já vím, že to nikdy dlouho nevydrží, ale stav je to osvěžující. A navíc, je jaro! Skvělá doba. Veterinářům zdar a viru zmar! Ondřej Rychlík |
