Velikonoční pomoc Ukrajině
Foto: Hana Horáková
Někdo barví vajíčka, někdo peče velikonočního beránka nebo mazanec, někdo plete pomlázku. Někdo si jen užívá čtyři dny volna, někdo pracuje i ve svátky, protože na něj zrovna vyšla pohotovost a někdo vyrazí pomáhat na Ukrajinu…
Pro spoustu lidí je samozřejmost zaslat finanční nebo materiální pomoc neziskovým organizacím nebo třeba přímo ukrajinské ambasádě, my jsme ale chtěli udělat víc a nabídnout pomoc přímo na Ukrajině jako dobrovolníci. Nejdřív jsme kontaktovali Červený kříž a další organizace, ale dostali jsme odmítavou odpověď, protože organizace práce dobrovolníků není v jejich silách. Proto jsme kontaktovali dobrovolníka, který ve Lvově už nějakou dobu působil, a nenašli jsme důvod proč nejet.
Plán zněl jasně: dovézt zdravotnický materiál (dostali jsme seznamy, co je aktuálně nejpotřebnější, od pracovníka Červeného kříže), převážet lidi z Lvovského nádraží, kteří z různých důvodů nemohou jet na hraniční přechod autobusem, a cestou zpátky vzít někoho do Polska nebo ČR.
Do nákupu materiálu jsme zainvestovali my sami, naši kamarádi, ale největší částkou přispěla Komora veterinárních lékařů, takže auto bylo nakonec plně naložené. Tímto jim velmi děkuji.
V pátek večer jsme vyrazili přes Polsko k ukrajinským hranicím. Nezvládli jsme dojet až k přechodu, takže jsme nocovali v autě u benzínky v Rzeszově. Ráno jsme se dostali k přechodu Shehyni, který nám byl doporučen jako rozhodně lepší než Krakovec. Něco přes dva kilometry od hraničního přechodu jsme se způsobně zařadili do čekající kolony osobáků. A čekali jsme. Asi po hodině jsme se posunuli o pět aut vpřed a čekali jsme dál. Provoz pro mě celkem záhadným způsobem řídili dva polští policajti. Šla jsem se zeptat, jestli stojíme ve správném pruhu, když vezeme humanitární pomoc, řekli mi, že jo. 1. pruh je pro kamiony, 2. pro osobáky. Byl tam ještě 3. pruh, ale o tom mi tvrdili, že tam není... Po další hodině jsme se opět posunuli o pět aut. Přijel za námi policajt a něco posunkoval, pochopili jsme, že máme jet za ním, to on ale nemyslel a vrátil nás na konec řady. Takže jsme rázem ztratili svůj desetiautový posun. Intervaly mezi pohybem aut se začaly prodlužovat až navečer přestaly úplně. Policejní hlídka se vyměnila a my jsme se dozvěděli, že pouští jen kamiony a auta registrovaná na Ukrajině. Strávili jsme tam 14 hodin úplně k ničemu. Takže jsme se rozhodli radši zkusit štěstí na jiném menším přechodu. Tam jsme se dostali až před půlnocí, takže jsme přenocovali v autě ještě na polské straně. Ráno jsme chtěli vrazit na šestou na přechod, ale zaspali jsme. A to bylo dobře, protože přechod otvírali v sedm. Hranice jsme překročili za 30 minut, ani nijak nezkoumali, co vezeme. Do Lvova jsme dorazili o den později, než byl původní plán. Museli jsme projet přes několik vojenských hlídek. Mají svoje opevněná stanoviště a na nich nachystané Molotovy. Vojáci byli milí, jen zkontrolovali pasy a s úsměvem nás nechali jet. Dopoledne jsme konečně dorazili na lvovské nádraží, kde má Červený kříž několik stanů a centrum, kde shromažďují materiální pomoc. A následně jsme předali všechno, co jsme dovezli. Nejvíc ocenili ruksaky IFAK. Říkali, že už nemají žádné…
Dali jsme si zasloužené kafe a čekali, jestli se najde někdo, kdo bude potřebovat odvézt na hranice. Do deseti minut jsme měli zájemce. Byli to tři ženy z Oděsy a malá holčička – nejspíš babička, dvě dcery a vnučka od jedné z nich. Na cestě byly už čtyři dny. Neuměly anglicky, takže jsme komunikovali pouze přes překladač. Holčička od nás dostala plyšového vlka, do překladače jsem to zadala jako medvěda, tak byly trochu zmatené, co si mají vzít. Cestou si s ním holčička hrála, měla k němu ještě svého plyšového zajíce. Na přechodu se všech hned ujali dobrovolníci a vysvětlovali, co bude dál. Nejstarší paní nás se slzami v očích objala a děkovala. My jsme se drželi.
Vrátili jsme se do Lvova a konečně se setkali s dobrovolníkem z ČR, který vozí lidi na hranice už 16 dní vkuse. Rozhodovali jsme se, jestli přenocujeme ještě na ukrajinské straně a ráno se vrátíme do Lvova a vezmeme někoho na přechod, nebo jestli už večer překročíme hranice. Nakonec jsme se rozhoddli pro druhou variantu. Čekali jsme, jestli se najde ještě někdo, kdo by se svezl na přechod s námi. Do hodiny nám poslali paní s dcerou – jeli z Dněpropetrovské oblasti. Paní vypadala, že jí bylo špatně. Ale negovala mi to, byla jen unavená a smutná. Na cestě byly taky čtyři dny. Když jsme jim na přechodu říkali, kam mají jít, měly slzy v očích. Objali jsme je a ony už začaly brečet naplno. A my s nimi. Ony nechtěly odejít, opouštějí všechno, co měly – svůj dům, který za chvíli možná už nebude stát, svoje město, které bude možná srovnáno se zemí, svého manžela a tátu, kterého možná už nikdy neuvidí. Nezáviďme jim.
Rozloučili se s Jackem a zamířili na slovensko-ukrajinskou hranici, kde jsme měli vyzvednout rodinu a dovézt je až do Čech. Opět jsme přespali v autě u benzínky před přechodem. Od lidí ze Lvova se dovídáme, že tam ráno dopadlo pět raket. Mohli jsme tam být. Nikomu z těch, které jsme stačili poznat, se nic nestalo.
Celá situace kolem Ukrajiny je smutná a dlouho ještě asi bude, ale zažili jsme i pár vtipných momentů. Když jsme dostali seznam potřebných věcí, byl v azbuce. S Honzou Pokorným jsme ho překládali sami, ale on ho dal ještě pro jistotu známé z Ukrajiny. „Spiritovy servetky“ nám přeložila jako „parfém“, a k tomu dopsala poznámku: „To vážně potřebují?“. „Marlevi tampony sterilny“ přeložila jako „plášťový mramor“. K tomu jsem poznamenala já, že to chtějí asi na náhrobky a toho moc neuvezeme… Kamarád nabídl svezení dobrovolníkům z Ukrajiny a překladač mu vyrobil větu: „Já vás odvezu, a pak vás znásilním“. No a když jsem se ptala já „naší rodiny“, jestli mladší dcera nejí maso a jak se vlastně dcery jmenují, překladač mi její odpověď přeložil takto: „Čím je oběť starší, tím je kočka menší, ale to je stále nemožné, od kterého se začne chytat zápach“. Tak jsem jen pokývala hlavou a dál se neptala.
