Vzpomínka na Jiřího Ládra

Zvěrokruh 1/2020 28.01.2020

Jirka Ládr nás definitivně opustil 10. prosince. Nekrology psát neumím, ba co víc, nemám je rád. Četl jsem až příliš mnoho nekrologů na lidi sice významné, ale nekrologem zcela změněné, často téměř nepoznatelné. Pod korektním heslem „O mrtvých jen dobře“ jsem se často dozvídal báje a bajky a často mně bylo až stydno. A něco takového by bylo u Jirky Ládra naprosto nepřístojné a nespravedlivé. Jirka totiž byl vzácný příklad člověka, který říkal, co dělal, a dělal co říkal. Přímo, bez vytáček a přitom diplomaticky. Měl prostě k jednání obrovský talent. Byl skaut už od útlého dětství, byl velký profesní nadšenec a byl člověk s velmi nevšedním organizačním talentem. Navíc téměř vždy navenek klidný a také empatický.

Opravdu marně vzpomínám, já, arogantní nabob, který téměř neumí na nikom nechat nit suchou, na nějaké negativní vlastnosti Jirky Ládra. A to přesto, či možná právě proto, že byl mým šéfem.

Jiří Ládr se narodil 9. května 1933 v Plzní. V Plzni absolvoval gymnázium a na naší alma mater promoval v roce 1958 a nastoupil ve Stříbře na obvod. Po územní reorganizaci v roce 1960 byl zařazen do veterinární služby vzniklého Okresního veterinárního zařízení Plzeň-sever. V roce 1962 se podílel na vzniku veterinárního střediska v Úněšově, pak přešel do funkce okresního epizootologa a řídil kolektiv veterinárních lékařů, kteří pracovali na národním programu tlumení tuberkulózy a brucelózy. V letech 1967 a 1968 pracoval jako expert v Mongolsku a po návratu opět pokračoval ve svém oboru na OVZ Plzeň-sever. Revoluční kvas roku 1989 vynesl Jirkovi přesun do funkce ústředního ředitele Státní veterinární správy ČR. Byl po mnoha letech první nekomunistický šéf SVS.

V té době jsem poznal Jiřího jako mladý veterinář i já. A bylo to – jako spousta jiných významných věcí v životě – náhodou. Jirka byl členem vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 – akce bezpečnostních složek na Národní třídě 17. 11. 1989 a já jsem jako účastník známé studentské demonstrace před touto komisí vypovídal. Jistě, před komisí vypovídala spousta lidí, ale veterinářů asi mnoho ne a v komisi byl veterinář jen jeden, právě Jirka Ládr. V té době jsem to samozřejmě nevěděl a žádného Ládra, ba ani Motejla či Bartušku neznal. Doktor Ládr však měl vždy při sobě sešit, kam si zapisoval všechno, co pokládal za podstatné. To jsem ocenil až mnohem později, když jsem měl tu čest pod ním pracovat. Pro mě to bylo velmi osvěžující a inspirující. Do té doby byli mými nadřízenými vždy pouze větší, či menší chaoti.

Jak jsem se zmínil výše, Jirka byl skaut a to jej zřejmě velmi formovalo. Už v roce 1943 se stal členem oddílu, samozřejmě, tak jako i v dobách pozdějších, ofi ciální skauting v protektorátu nebyl. Ale hned po skončení války v roce 1945 se stal členem ofi ciálně založeného skautského oddílu. To vydrželo v legalitě jen do roku 1949. Skauti byli zrušeni, ale hned, jak to bylo možné, 1. 5. 1968 šel Jirka s kolegou přihlásit 53. oddíl k opětovné a pokračující činnosti. V relativní ilegalitě pak přečkali normalizaci a hned v roce 1989 zase oddíl uvedl v ofi ciální činnost. Jiří Ládr, alias Bongo, byl totiž člověkem sice laskavým, ale velmi, velmi houževnatým.

Myslím, že nejsem sám, komu se bude po něm stýskat!

Ondřej Rychlík

P. S. Velmi děkuji kolegovi Jiřímu Rumlovi z Plzně a dceři doktora Ládra za osvěžení vzpomínek a dodání některých dat, která jsem buď ani neznal, nebo je už prostě zapomněl.

Zpět na výpis